Žít do stovky
-
#51 Pohledy z oken
Červené tulipány a voňavá levandule v záhonku před domem. Rozkvetlé petrklíče, které utekly z blízkého lesa. Květy staré meruňky. Červánky na nebi následované sytou modří podvečerní oblohy. První hvězdy. Blížící se bouřkové mraky, divoká chumelenice. Zasněžený park z ptačí perspektivy. Hradby lesů. Hustá, hutná, sytá jarní zeleň. Mé pohledy z oken. Oken mých domovů, mých…
-
#50 Mohutné květy magnolie
Vprostřed lužáneckého parku roste menší strom magnolie. Rok co rok jsem vyčkávala, kdy se na jeho větvích rozevřou mohutné růžové květy. Zážitek to byl prchavý, mnohdy jsem přišla příliš brzy, příliš pozdě. Když jsem ke své radosti objevila obrovský strom magnolie s bílými květy (!) nedaleko mého domu, začala jsem ji denně navštěvovat jako lačný…
-
#49 Zlatý výkřik jara
Zlatý déšť křičí z předzahrádek: „Je jaro! Pojďte ven!“ První z poslů, svěží a optimistický – nač si lámat korunu nad možnými mrazíky? Pamatuji si ho z dětství, také tak křičel v zahradě za mým rodným domem. Jeho žlutavé květy dnes vidím z okna svého pokoje a potkávám ho při procházkách brěnskými čtvrtěmi. Půvabné žlutavé…
-
#48 (Jarní) mraky
Panebože, to tam visí celou dobu? Právě že ne. S jarem ožívá nejen tráva u noh, keře a koruny stromů, ale i nebe nad nimi. Krajina z chundelatých, drobných i objemných mraků ve tvaru kovadliny. Bělostných se stříbrným lemováním i hrozivě šedivých, nabitých zuřivostí prvních jarních bouřek. Tu ztěžklých deštěm, tu lehoučkých až hravých. Cítím…
-
#47 Vůně
Vůně jsou pro mě mostem k mému srdci. Oživují ho nostalgií, vzpomínkou na silné i nenápadné okamžiky z minulosti či celá životní období; oživují ho vděčností a láskou, čímsi těžko uchopitelným, leckdy nezřetelným, jak to s nehmatatelnými substancemi bývá. Skoro to vyzývá nosit po kapsách vonné silice a v momentech, v emocích, které chci do…
-
#46 Jirka
„Ester, Jirka umřel.“ Psala mi Jana. Jako ozvěnou jsem všem okolo, kteří věděli, že je v umělém spánku, psala Jirka umřel, Jirka umřel, jako by to můj mozek nezvládl pobrat sám. Seděla jsem ve vlaku s kamarádkou, objala mě, ale plakala jsem až v olomouckém parku mezi kachnami, třináct minut od místa, kde Jirka den…
-
#45 Jízda na nákupním vozíku
Jen na chvíli se odrazit, odlepit nohy od země a projet nákupní uličkou rychlostí jeden metr za sekundu – drobnost, po které se křením jako děcko, a stejně tak se cítím provinile. Neviděl mě prodavač? Kdyby mě zastavil a řekl: „Slečno, tady nemůžet jezdit na nákupním vozíku!“, nevím, zda bych poslušně sklopila hlavu, nebo jezdila…
