Vůně jsou pro mě mostem k mému srdci. Oživují ho nostalgií, vzpomínkou na silné i nenápadné okamžiky z minulosti či celá životní období; oživují ho vděčností a láskou, čímsi těžko uchopitelným, leckdy nezřetelným, jak to s nehmatatelnými substancemi bývá. Skoro to vyzývá nosit po kapsách vonné silice a v momentech, v emocích, které chci do sebe uložit, si k nim přivonět a danou vůní je k sobě opět přizvat.
Ráda ochutnávám vzduch. Kráčím lesem provoněným smůlou, mechem, jehličím, hlínou, dřevem, deštěm, mrazem, jarem i podzimem. Otevřu pusu a mísím vůně se slinami. Jsem jako prase, kráva nebo kocour, když nasávají pachy Jacobsonovým orgánem. Flémujeme. I když každý z jiného důvodu.
Miluji vůni mokré hlíny (příroda po dešti!), vůni smůly (čerstvě pokácené stromy!), vůni dřeva (sluncem rozehřátá veranda!), vůni milovaného muže (přivonět ke krku v objetí!), vůni zralého ovoce, zeleniny a bobulí (maliny, jahody, broskve, rajčata!), vůni chloru (dětství v aquaparcích!), vůni šeříku a bazalky (rozmělnit mezi prsty!), vůni pomeranče a mandarinky (když se mi pod jejich slupku zaboří nehty!), vůni meruňkových květů, vůni koření (vůni vzdálených zemí!), vůni jara (voní jako štěstí!), vůni mechů, slanou vůni moře, vůni mrazu (třpytivá jinovatka!), vůni voskovek, vůni pekárny, vůni akátů (sladké lesy!), vůni posekané trávy, vůni sfouknuté svíčky, vůni hořícího dřeva!
Jakou vůni máte rádi vy?
Co na srdci, to v prstech