Zatímco můj loňský rok charakterizovaly vztahy, pro ten letošní jsou příznačné ztráty a hledání. U některých ztrát by se dalo hovořit o transformaci – ze dvou partnerských vztahů se staly přátelské. Stále je to však ztráta blízkosti, intimity, společného směřování a pozornosti. Ztratila jsem i blízkého kamaráda Jirku. Pokud se s ním kdy znovu potkám, budu muset také zemřít. Možná proto jsem po dlouhé době usedavě plakala u filmu Myši patří do nebe?
Hledala jsem bydlení. V březnu jsem se s M. odstěhovala z garsonky a až do října jsem bydlela dočasně na třech různých místech, než jsme našli bydlení v domě se zahradou blízko lesa a přehrady. (To mě mimochodem přivedlo k zájmu o Iniciativu nájemníků a nájemnic, o které jsem napsala článek pro JADU a 7.G). Když se s místy seznamuji, ráda sleduji, jak jimi prochází světlo a fotím ho. Tak si k místu získávám bližší vztah.
Teď nastává čas najít si i jistější práci. V mezidobí jsem si udělala kariérní kurz s 80,000 Hours a Animal Advocacy Career a napsala jsem článek, jak můžeme kariérou pomáhat zvířatům. Právě na tuto oblast bych se teď ráda soustředila. Z dlouhodobého pohledu bych chtěla přispět k rozšiřování morálních kruhů o hospodářská zvířata. Navštívila jsem azylovou farmu Naděje, kde jsem dobrovolničila a fotila. Fotky bych ráda přidala k dalším svým snímkům do fotobanky We Animals Media, kterou jsem letos objevila.
Dále jsem chtěla napsat tak dobrý článek, aby ho vydala média s větším dosahem než JADU a 7.G, jakkoli pro ně píšu ráda. Pokud objevím dobré téma z oblasti ochrany (hospodářských) zvířat, chci, aby se dostalo k co nejvíce čtenářům a čtenářkám. Slyšela jsme a následně získala silný příběh Ukrajince, který zachránil tři dny před začátkem války na Ukrajině svoji matku. Ten je pozadím článku o tom, jak predikční trhy pomáhají předvídat krizové scénáře a mohou měnit tvář veřejné politiky. Přečíst si ho můžete na webu Respektu. V únoru jsem také křtila knihu Ke kořenům.
V Sedmé generaci vyšla i má fotoreportáž Jonáš a psilocybin.
Měla jsem také čas zpracovat koncept a podklady pro knihu o tzv. hospodářských zvířatech. Spolu s mojí kamarádkou Janou a ilustrátorkou Radkou jsme vytvořily kapitolu o slepicích, aby oslovená nakladatelství viděla, jak chci knihu pojmout. Měla jsem z ní velkou radost. O to větší, že ji mnou oslovené nakladatelství přijalo (zatím si nepřeje, abychom o knize blíž mluvily). Na knize teď pracujeme a já zjišťuji spoustu zajímavých informací o zvířatech, které bych časem ráda sdílela. Kniha vyjde nejdřív na zahraničním trhu, a když se ujme, půjde i na pulty českých knihkupectví. Držte nám palce!
Tentokrát to není má fotka, ale náhled sazby od Jany K. Kudrnové s ilustrací Radky Martincové a mým textem.
Díky tomu, že nemám práci, jsem mohla také víc dobrovolničit. Zúčastnila jsem se dvou Týdnů pro krajinu, na Šumavě a ve Šternberku. Našla jsem zde nové kamarády, za které jsem vděčná. Také jsem tím dva týdny strávila s Jirkou, který Týdny organizoval. V jeho třešňovém sadu jsme uspořádali i rozloučení a o týden později jsme zde s kamarády opět pracovali, aby mohl sad zazimovat.
Čas jsem využila i k cestování. Měsíc jsem s kamarádem Martinem putovala Evropou. Přes Florencii, národní park Cinque Terre a magickou Barcelonu jsme se dostali na Mallorku, kterou jsme následujících sedm dní přecházeli. Po cestě zpět jsem navštívila i francouzská města Carcassonne, Avignon a Štrasburk, kde jsem si koupila knihu Esther Anderson. Na cestě jsem sepsala i svoji životní filozofii, od které jsem se odrazila v kariérním kurzu. Navštívila jsem i kamarády na Broumovsku, kde jsem spala ve věži kostela. Jakoby na počest mého příjezdu se zde konal festival psychedelické hudby, a tak jsem kostel zažila plný světel a lidí, ale i poklidný a opuštěný.
Kostel vlastní nizozemský umělec, který zde několik let žil se ženou a dětmi. Přebudoval ho na kulturní centrum, kde se konají koncerty a sporadicky i svatby. Soulkostel má nezaměnitelnou atmosféru a odemyká se klíčem s kovanou mušlí, symbolem camina.
Kromě zimního Schwarzwaldu a podzimního Rakouska jsem tento rok víc necestovala.
I letos jsem fotografovala své oblíbené téma: děti v lesní školce. Tentokrát jen na jedné slavnosti, zato té nejkrásnější svatojánské, kde jsou předškoláci pasováni na školáky a hledají poklad plný zlata. Fotila jsem i dvě rodiny s dětmi.
A na závěr pár portrétů a fotek, které vznikaly při takovém tom běžném bytí.
Co na srdci, to v prstech