Panebože, to tam visí celou dobu? Právě že ne. S jarem ožívá nejen tráva u noh, keře a koruny stromů, ale i nebe nad nimi. Krajina z chundelatých, drobných i objemných mraků ve tvaru kovadliny. Bělostných se stříbrným lemováním i hrozivě šedivých, nabitých zuřivostí prvních jarních bouřek. Tu ztěžklých deštěm, tu lehoučkých až hravých.
Cítím se vesmírně obdarovaná údivem, radostí, krásou. A pocitem monumentálnosti, který můžu prožít pouhým výhledem z okna, natož procházkou po otevřené krajině. Mraky se vrátily! Sytá modř, jemný opar a smutná šeď zimy se konečně stahují do ústraní. Už rozumím, proč se mi s příchodem jara opět vrací radost a pocit vděčnosti za svět. A jak nádherně běhají světla a stíny po kopcích!
Co na srdci, to v prstech