Poslední měsíce mě pohltily starší cestopisy amerického novináře a spisovatele Billa Brysona. Ve svých knihách skvěle propojuje historické, přírodopisné, kulturní i osobní historky. Má jedinečný dar proměnit i zdánlivě obyčejné situace ve fascinující a humorné vyprávění. Popadat se smíchy v tramvaji nemá chybu!
Jako první jsem četla Appalačskou stezku (1998), která začíná výčtem hrůzných, ale v Brysonově podání vtipných příhod pěších turistů, převážně spojených s divokými zvířaty. Novinářský duch velí jít zvěsti o lidožravých medvědech a hadech ve stanu ověřit na vlastní kůži. Jednu z nejdelších nepřetržitých pěších tras na světě (měří přes 3500 km) se pokusil už postarší Bryson zdolat s kamarádem Stephenem Katzesem, který se až komicky odklání od představy typického turisty či dobrodruha. Bryson humorně a leckdy až příliš živě popisuje nejen fyzické, ale i psychologické výzvy spojené s dlouhodobou pěší turistikou, včetně nepředvídatelného počasí nebo hrozby podchlazením. Kniha je i zfilmovaná, tak to jsem zvědavá.
Dnes jsem dočetla Hlavou dolů: Země sluncem vyprahlá z roku 2000. Bryson v ní vypráví o svých cestách po Austrálii. Dává pocítit rozlehlost kontinentu a ukazuje kontrasty mezi obrovskými, nehostinnými pouštěmi a moderními, pulzujícími městy jako Sydney nebo Melbourne. Vyžívá se v popisech rostlin i zvířat, především těch bizarních jako ptakopysk nebo nebezpečných, jako jsou bolestivě žahavé medúzy, krokodýli (včetně mnoha příběhů o napadení lidí), pavouci a žraloci. Potápí se k Velkému bariérovému útesu, prochází korunami blahovčníků, jede tisíce kilometrů za 3,5 miliardy starým, ale živoucím stromatolitům (!), poukazuje na tíživou realitu života domorodých obyvatel, téměř neviditelných Austrálců. Věděli jste, že se našla v moři kostra prvních obyvatel stará 23 000 let? Bryson si klade otázku, jak se lidé v tak daleké minulosti mohli na ostrov přes oceán dopravit ze vzdálených ostrovů? Odpověď nikdo nezná, ale předjímá to rozvoj civilizace v mnohem dávnějších dobách, než jsme si doposud mysleli. Zajímavý je i příchod Evropanů. Prvními osadníky totiž byli vězni, což není historie, ke které by se Australané dvakrát hlásili. Minimálně ne v době, kdy Bryson knihu psal.
Zkoušela jsem číst i cestopis o Anglii, ale nezaujal mě. Zato jeho kniha Dům (takové dějiny soukromého života) je naprosto fascinující směs těch nejzajímavějších informací, které jsem kdy četla. O té ale někdy později.
Co na srdci, to v prstech