„Ester, Jirka umřel.“ Psala mi Jana. Jako ozvěnou jsem všem okolo, kteří věděli, že je v umělém spánku, psala Jirka umřel, Jirka umřel, jako by to můj mozek nezvládl pobrat sám. Seděla jsem ve vlaku s kamarádkou, objala mě, ale plakala jsem až v olomouckém parku mezi kachnami, třináct minut od místa, kde Jirka den předtím spal a ráno už se neprobudil.
Na mobilu mi vyskakovaly zprávy plné nevěřícnosti, smutku a bolesti od lidí, kteří ho potkali nedávno na Týdnech pro krajinu. Byli jsme si útěchou a doufám, že každý, kdo má Jirku rád, může s někým tu bolest sdílet. Jsem vděčná, že jsem s ním mohla strávit v srpnu týden na Šumavě a v září týden ve Šternberku v jeho milovaném třešňovém sadu. Při práci, ve smíchu, v rozčilení, v nadšení z práce na knize, ke které mě přizval – do každé ilustrace chtěl vpašovat Jiříčka a Magali, své milované děti.
Ráda vyprávím o Jirkovi lidem, kteří ho neznají. I mé kamarádce ve vlaku jsem o něm vyprávěla. Kdykoli se nejen v jeho okolí děla nepravost zvířatům, přírodě i lidem, zasáhl nebo nabídl pomoc.
Pověděla jsem jí o tom, jak Jirka zablokoval autem bagr při revitalizaci rybníka, protože nedaleko hnízdily volavky. Obvolal místní zastupitele a bagrista mohl jít domů. Volavky za týden odletěly a práce pokračovala. Místní chtěli vést rally přes stezku, kde zrovna migrovali mloci? Smůla. Pro některé mohlo být setkání s Jirkou nepříjemné, hlavně když právě bořili bobří hráze. Nepostupoval tak docela podle tipů nenásilné komunikace.
Když nedalekou vesnici pohltila povodeň, začal koordinovat pomoc a týdny na jeho FB visely informace o sběrných místech na hmotnou pomoc, kterou jim poté vozil. Přátele, kteří přijeli pomoct vlastníma rukama, ubytoval se ženou u sebe doma. Pomáhal v Bělověžském pralese, když mu hrozilo kácení, ale i později, když zde umírali uprchlíci. Když vypukla válka na Ukrajině, okamžitě jel k hranicím převážet lidi do bezpečí, spoustě rodinám sehnal bydlení, dočasné i trvalé, se ženou půl roku hostili dvě ukrajinské ženy a jejich děti u sebe doma. Až dodneška sháněl finance a hmotnou pomoc pro Ukrajince a vozil jim ji, i mezi vojáky.
Pečoval o nádherný starý třešňový sad ve Šternberku, s dobrovolníky a přáteli včetně mě pročistil dva hektary, zachovával zde bohatost druhů stromů i rostlin, velká mravaniště, staré trouchnivějící stromy, aby se zde dařilo hmyzu, ptákům a dalším tvorům. V sadu pořádal výstavy místních umělců. Celé dny zde trávil i sám, pracoval, ale také pozoroval ptáky. Ptáky totiž miloval, člověk se jen zmínil o nějakém opeřenci a Jirkovi zasvítily oči. To stejné platí pro motýly, a natož vlky! Jirka pomáhal chovatelům ovcí získat dotace na ochranné ploty a psy, byl členem vlčích hlídek a společně jsme napsali knihu Přicházejí vlci.
To není zdaleka vše. Bylo radostí sledovat Jirkovy nápady. A spoustu věcí ani nevím. Jirka opravdu žil, možná i proto, že i před pár lety byl na kraji smrti.
Co mě osobně se nejvíc hluboce dotýká je ztráta, kterou to, tuším, bude znamenat pro jeho děti, hlavně pro mladšího Jiříčka. Co vím a co jsem viděla, tak se zbožňovali. Pak je to má osobní ztráta, kterou si každý prožívá za sebe. Bude mi nesmírně chybět naše interakce, ve které byla velká dávka šibalství, milého popichování i laskavosti. Měla jsem jistotu, kterou jsem víc cítila, než že by byla vyřčená, že mě má Jirka rád, že mě rád vidí, rád se se mnou škádlí slovy, rád se mnou spolupracuje. Často mi věnoval slova uznání nebo obdivu, podobně jako já obdivuji jeho.
Včera jsem Jirkovi napsala na Messenger: „Jirko, dnes jsem koupila knihu, která by se ti určitě moc líbila. Je totiž rukodělná, o ptácích, a autor ji sám maluje i píše. Možná bys mu udělal vystavu, kdo ví. Měj se krásně, ať jsi, kde jsi. 
Možná ti tak občas napíšu.“
/
Delší vzpomínkový text můžete najít ode mě v Deníku Referendum.
Co na srdci, to v prstech