Červené tulipány a voňavá levandule v záhonku před domem. Rozkvetlé petrklíče, které utekly z blízkého lesa. Květy staré meruňky. Červánky na nebi následované sytou modří podvečerní oblohy. První hvězdy. Blížící se bouřkové mraky, divoká chumelenice. Zasněžený park z ptačí perspektivy. Hradby lesů. Hustá, hutná, sytá jarní zeleň.
Mé pohledy z oken. Oken mých domovů, mých brněnských přístavů, jeden po druhém.
Když jsem se stěhovala ze zahradního domku na Stránské skále do garsonky, poprvé do paneláku, opět do bytu, přijala jsem to rozhodnutí především kvůli výhledu z našeho okna. Z výšky sedmého patra jsme měli nádherný rozhled do okolí, viděli jsme až na Pálavu, do údolí místního parku, bez zvědavých pohledů sousedů v protějším domě. Jako bychom žili na kraji světa. Blízko mrakům, bouřkám, blízko ptákům, sněhovým vločkám.
Pohledy z oken mě sytí, pozvedají moji náladu, rozechvívají srdce. Pracuji z domu, mé nejkrásnější kanceláře. Bez krásných výhledů z oken mi něco zásadního schází. Znatelné propojení s okolním světem, s přírodou, s životem mimo bezpečné stěny domova.
Dnes žiji v domě s vysokými okny do tří stran. Okny do ulice, lemované vzrostlým, hustě zeleným lesem a lesní stezičkou, po které se můžu během přestávek v práci projít. Okny do zahrady s kivánem, které nám větvičkami jako prstíčky ťuká na okno, obsypaným naducanými sýkorkami a rozčepářenými kosy. Okny do předzahrádky, s pohledem do koruny úchvatně rozkvetlé jabloně, s pohledem na sousedovy magnolie a zlatý déšť. Těmi velkými okny nám dovnitř proudí mé milované přirozené světlo, každou denní dobu jiným.
Vím, že to není trvalé. Stěhovala jsem se už devětkrát. O to víc si pohledy z oken užívám. Otevírám okenice a vpouštím dovnitř vůni rozkvetlých stromů a ptačí zpěv. Vůni jara, léta, podzimu i zimy.
Co na srdci, to v prstech