Vprostřed lužáneckého parku roste menší strom magnolie. Rok co rok jsem vyčkávala, kdy se na jeho větvích rozevřou mohutné růžové květy. Zážitek to byl prchavý, mnohdy jsem přišla příliš brzy, příliš pozdě.
Když jsem ke své radosti objevila obrovský strom magnolie s bílými květy (!) nedaleko mého domu, začala jsem ji denně navštěvovat jako lačný lovec, aby mi její krása neutekla a vychutnala jsem si ji o něco déle. Zarazilo mě, když jsem jednoho dne spatřila některé květy zavřené, zatímco jiné stihly odkvést! Kdy se to stalo?
Naštěstí se zdá, že každá magnolie kvete v jiný čas. Přítele jsem přiměla projet desítkou kolem magnolie, kterou jsem spatřila ve městě. Při procházce ulicemi Žabovřesek jsem objevila další vzrostlou magnolii, čímž upadla její jedinečnost, ale mohutnější květy stromu jsem ještě nikdy neviděla. Podle světla a stínu byly tu okvětní listy rozevřené, tu přitisklé k sobě. Nyní chápu, čemu jsem se prve divila. Už se těším na zítřejší procházku!
Co na srdci, to v prstech