Caitlin Doughty, majitelka kremační a pohřební služby, blogerka a zastánkyně reformy západních praktik v pohřebnictví, putuje světem za posmrtnými rituály. Nenabízí návod na dobrou smrt, ale čtivým reportážním stylem s prvky černého humoru nám ukazuje přístupy různých kultur k truchlení, k poslednímu rozloučení, pohřbům i k mrtvým. K životu i ke smrti. Knihu doplňují sugestivní kresby Landise Blaira plné lebek a mrtvol.
V městečku Crestone v Coloradu doprovází mrtvou Lauru na pohřební hranici, kde ji rodina i blízcí z komunity spálí pod širým nebem a dávají pozor, aby se z hranice neskutálela hlava nebo jiné části jejího těla. Caitlin se mimoto zamýšlí nad moderními kremacemi a ukazuje důležitou roli komunit.
V Indonésii nás zavádí do Jižního Sulawesi, kde žijí lidé s mrtvými i celé roky, než je pohřbí. Pro děti bývá často normální spát s mrtvým dědečkem v posteli až do věku dospívání. Lidé buď s mrtvými chtějí strávit víc času, někdy čekají, až budou mít dostatek peněz na pohřeb. Ten zahrnuje obětování zvířat a velkou oslavu, na kterou nás autorka zavádí. V Bolívii je zase běžné mít doma lidské lebky, tzv. Ñatitas, v čepicích a s cigaretou v puse, které vám pomůžou s neduhy nebo v těžkých životních situacích a ženy i místní tím tak trošku brojí proti křesťanské nadvládě.
© Juan Karita / AP / REX / Shutterstock
Caitlin přibližuje koncept kompostování lidí ve výzkýmném zařízení FOREST v Severní Karolíně v USA. Zamýšlí se nad zvykem pohřebních služeb v Barceloně, které umožňují pozůstalým trávit čas s mrtvými, když jsou uloženi za sklem. Na jednu stranu se k nim nemohou přiblížit, mrtvé matce rozčesat vlasy nebo dědečka pohladit po ruce, ale na druhou stranu tím alespoň trošku narušují zvyk se na tělo nedívat a neosobně ho nechat zajet v rakvi do kremační pece nebo uložit do země.
Japonsko ji ohromuje technologickými vychytývkami i v oblasti pohřebnictví. Autorka nás zavádí do buddhistického chrámu Koukokuji v Tokiu, kde je popel v kolumbáriu uložen v urně ve tvaru buddhy a po zadání kódu se rozsvítí právě urna vašeho blízkého nebo blízké, aniž byste ji museli hledat. Modlí se zde také za lidi, kteří zemřeli bez rodiny tzv. osamělou smrtí. Lidé se sbližují se smrtí i díky rituálu kotsuage, kdy z kremačního popela vybírají kůstky a kosti, které se nespálily.
Neopomine ani známý svátek Día de Muertos v Mexiku. Sama by měla ráda nebeský pohřeb jako v Tibetu, kde jsou těla zemřelých nabídnuta dravým ptákům jako způsob návratu do přírody a osvobození duše.
Hledání dobré smrti je další z mnoha podnětkých knih, které rozvíjí mé představy o smrti i možnostech a významu pohřbů.
Co na srdci, to v prstech