Dřív. Heboulinké uši a oči jakoby obtažené černou tužkou. Skrývá se za nimi strach a nedůvěřivost prvních měsíců života. Po dvou hodinách sbližování a šeptání slov plných konejšivých písmen „č“ a „š“ se ke mně tulí plná něhy a láskyplnosti. Miluje slunce stejně jako já, miluje dlouhé procházky, skály, je hravá, tak bystrá a učenlivá,…

Balvany roztroušené po krajině poutají můj pohled odedávna. Oblézají je mechy všeho druhu: nadýchané i odrané, placaté, žlutavé i temně hnědé, ve všech směrech podivuhodné. Na Stránské skále je kamenů nespočet, a právě na jaře mě poutají o to silněji, že kromě mechů je polehoučku a jakoby nesměle začíná obrůstat mateřídouška. Není dravá jako jiné…

Zařekla jsem se, že nebudu obdivovat květinu po květině. Líbí se mi luční kvítí a basta. Ale copak to jde, když poslední sluneční paprsky tak konejšivě prostupují právě šalvějemi? Jejich fialové květy s drobnými chloupky a nestoudně vystrčenými pestíky lákají k přivonění. Nevoní, ale pohled na ně mi plně vynahrazuje požitky ostatních smyslů. A jak krásně zní…