Kráčím po lesních stezkách. Pod tlakem slunečních paprsků prosvítá žebrování listů, i zem je pokrytá světlem, proplétajícím se mezi korunami stromů. Jejich větvě se pojí v brány a tunely, musím se přikrčit blíž k zemi, podlézt ty nejnižší, dlaně od hlíny, zemitá vůně kolkolem. Seschlé listí křupe pod nohama brouků. Stezky jsou protkané kořeny, nutí mě k žití v té chvíli ptačího zpěvu; zapomenu být a zakopnu.
Luční stezky jsou zarostlé, divoké a nepoddajné. Trávy mě hladí i drásají po lýtkách, jak se jim zamane. Konejší mě šalvěje, vičence, chrpy, čilimníky a mé milované hvozdíky.
A pak tu jsou polní stezky, zasněné. Vítr se ve vlnách přelévá přes lány ječmene, čechrá jeho hrubé vlasy. Jako Mojžíš jimi projdu suchou nohou zpět na prašnou cestu, která mě vede domů.
Co na srdci, to v prstech