Balvany roztroušené po krajině poutají můj pohled odedávna. Oblézají je mechy všeho druhu: nadýchané i odrané, placaté, žlutavé i temně hnědé, ve všech směrech podivuhodné. Na Stránské skále je kamenů nespočet, a právě na jaře mě poutají o to silněji, že kromě mechů je polehoučku a jakoby nesměle začíná obrůstat mateřídouška. Není dravá jako jiné květiny, kterých je náhle plná stráň, své místo na slunci zabírá postupně a vytrvale. O co drobnější a nenápadnější jsou její fialové květy, o to hlouběji se před ní musí člověk uklonit, aby si je mohl pořádně prohlédnout. Ráda se nechávám při procházkách provázet její intenzivní vůní a ráda sedávám v její společnosti s knihou na svém oblíbeném kameni. To jsou ta místa blízká srdci.
Co na srdci, to v prstech