Dřív. Heboulinké uši a oči jakoby obtažené černou tužkou. Skrývá se za nimi strach a nedůvěřivost prvních měsíců života. Po dvou hodinách sbližování a šeptání slov plných konejšivých písmen „č“ a „š“ se ke mně tulí plná něhy a láskyplnosti. Miluje slunce stejně jako já, miluje dlouhé procházky, skály, je hravá, tak bystrá a učenlivá, mazlivá. Lehává stočená u mého břicha anebo v objetí s hlavou vedle mé na polštáři. Opravdu jako slunce dokáže prozářit každou chmurnou chvilku, díky ní a Máriovi se učím být plně šťastná a štěstím druhé obdarovávat. Naše láska je ta nejkrásnější: opětovaná.
Jednou. Minuta čekání. Já, oproti mně Mário, tam někde v lese ona. Odkud, kam a kdy vyběhne? Auto. Vše co vidíme a slyšíme se do nás hluboko vepisuje. Jemná srst ukrývá smrtelnou dekonstrukci uvnitř, když ji hladíme naposledy. Dva neznámí milí nám zastavují. Šeptáme ta slova plná konejšivých písmen „č“ a „š“. Smrt. Nehoda. Vina.
Dnes. Stesk stejně silný jako to štěstí, mé nové antištěstí. Ztráta nejen smrtí známá tolika lidem i zvířatům. Kolektivní zkušenost utěšuje. Přesto to Pusto drásá a pálí z něj oči, hlavně po návratu domů. Tíha popele. Psaní jako nástroj útěchy a usmiřování.
Poznámka. Mark Twain údajně řekl: „Celý život jsem se něčeho bál, a ono se nic tak hrozného nestalo.“ Inspirovala jsem se jím a zkusila se nebát. Teď nevím. Něco hrozného se stalo.
Co na srdci, to v prstech