Těší mě sledovat, když mezi mnou a druhými přirozeně roste blízkost a porozumění. Společně tkáme vlákno po vlákně, jemně se jich dotýkám a doufám, že je nepřetrhnu. Někdy se jen tiše zastavím a obdivuji, jaké vzory nám vznikají mezi prsty. Každý je jiný. Často je to drobná a trpělivá práce, někdy vzor ani nedokončíme, i to se stává. A i když předem nevím, co to vlastně tkáme, mám ráda ten proces a vždy mě potěší, když se vynoří nějaké další vlákno, jež obohatí celek. Společné zaujetí, společný zážitek, společný pohled na svět, sdílená hodnota, vzpomínka nebo představa, která nás oslovuje, sdílená bolest, společný sen.
Těžko uchopit slovy vděčnost za to, jak se v mém životě postupně utváří vřelá přátelství a vřelé vztahy. Často si vybavuji, když usínám, jak se mé vztahy rodily a rozvíjely se. S upřímností, otevřeností, přijetím, oboustrannou náklonností a zájmem. Ne s každým je to možné, o to víc si blízkosti cením. Učím se vztahy méně analyzovat a více je prožívat, méně se obávat, méně očekávat, i když nejspíš nikdy je nepřestanu alespoň pozorovat.
PS: na fotografiích nejsou všichni lidé, jejichž přátelství nebo blízkosti si vážím, třeba i jen proto, že nemám dobrou fotku, snad si to nikdo nevezme osobně :)
Co na srdci, to v prstech