Ester Dobiášová

S Ingrid se dáváme do řeči za rybářským městečkem Pasaia. Na kolenou má bandáže jako já – jenže ne pro jistotu, mívá bolesti. I tak se vydala alespoň na část cesty do Santiaga, každý rok kousek. Kráčí pomalu a vypráví mi o rodném Schwarzwaldu. I když se mi těžko ukončuje lehká konverzace plná úsměvů, potřebuji jít rychleji. Rozloučím se a po pár metrech odbočuji z oficiální stezky, abych se naobědvala na vyhlídce, kde před pár dny přespávali mí dva čeští kamarádi.

Dochází mi, že už tuhle Němku nikdy neuvidím a doléhá na mě smutek, jak letmé, a přitom příjemné to setkání s jinou poutnicí bylo. Neuvidím ani další poutníky, se kterými jsem ráno s budíčkem na šestou vstávala v albergue. Přestože jsem se v první části mé pouti na stezce Camino del Norte rozhodla spát venku pod tarpem, pod střechu mě první noc zahnalo setkání s mužem, který masturboval přímo na cestě v kopcích před Pasaia. I když jsem ho okřikla, musela jsem projít kolem něj. Dostala jsem strach a chtěla jsem být mezi lidmi.

Směs červené čočky, rajčete a česneku pobublává na vařiči – když tu vidím Ingrid, jak pomalu, ale jistě, kráčí po stezce ke mně. Nečekala jsem to a mám radost. Přišla se také podívat na vyhlídku. Přisedne si ke mně, nabídne mi veganskou tyčinku, poobědváme spolu a já se jí svěřím se včerejším zážitkem. Přestože běžně vycházím lépe s muži, nejen teď, ale i později zažívám na caminu blízký kontakt i se ženami, což je pro mě nové.

Kráčíme opět spolu, ale já to pomalé tempo jednoduše nezvládám, a tak se objetím loučíme, tentokrát opravdu naposledy. Ingrid chce zůstat v San Sebastián, já plánuji najít vhodné místo pro tarp v kopcích za městem. Opět cítím smutek z odloučení.

Při nákupu v obchodě zjistím, že jsem ztratila kreditku. Zaháním myšlenku, že by mi ji někdo ukradl. Čeká mě několik telefonátů s bankou, minimálně týden budu muset vydržet pouze s hotovostí. Na schodech za městem rozložím útroby své krosny a naposledy hledám kartu, zda mi jen někam nezapadla. Míjí mě postarší Katalánci, taktéž poutníci, ale ne, nemáte mi jak pomoct, vše je v pořádku, opravdu, běžte dál.

Kreditku nenajdu. Zase to celé balím, když uvidím Ingrid! Pomalu stoupá po schodech a mě opět zaplavuje radost z nečekaného setkání, vždyť už jsme se neměly nikdy potkat! Albergue v San Sebastián bylo plné, a tak si rezervovala hotel na kopci za městem. Zatímco já řešila trable s bankou, ona svým poklidným tempem sešla do města, obešla podlouhlou pláž a pustila se do výstupu.

Když se dozví o mé situaci, chce mi dát hotovost. Odmítnu, já to přeci zvládnu sama, žádný strach! Zadívá se na mě a řekne: „Ester, don’t be afraid to ask for help.“ (Ester, neboj se říct si o pomoc.) Kývnu, že rozumím, dojalo mě to. Doprovodím ji k hotelu, vyměníme si pro jistotu číslo, kdyby se mi něco přihodilo, a pokračuji dál. Smutek už necítím, kdo ví, zda se ještě nepotkáme.

Hledám místo pro tarp, všude samá silnice. Blíží se bouřka. Pod černými mraky se setmělo. Když se spustí jemný déšť, procházím kolem hospůdky. Právě vychází tři katalánští poutníci, kteří mě potkali na schodech. Nedaleko mají rezervovaný apartmán a jemně mě zvou k sobě. A kde je žena, která s nimi šla odpoledne? Maria-Carmen? Ta už na ně čeká v hotelu, byla unavená. Já to opravdu zvládnu sama, stačí jen najít alespoň jeden strom na rovince dál od civilizace a mám příbytek jako nic – ale, bože, jak je krásné přijmout společnost milých a přátelských lidí! A tak jsem strávila příjemný večer s Jordim, Ricardem, Francescem a Marií-Carmen.

Následující dny se potkáme ještě několikrát, i když opět kráčíme svým vlastním tempem. Necítím se ničím vázaná. Občas si pomyslím, že jsem jim už musela nadobro utéct, ale stačí někde delší dobu odpočívat a už je vidím na obzoru. I přesto, že se tato situace stále opakuje, jsem vždy překvapená. Sledovat starší přátele, jak si společně užívají putování a otevírají svůj kruh i mně, je krásné. Poté je tři dny nevidím. Putuji po neoficiální stezce podél moře, oni sice také, ale nikdy na sebe nenarazíme. Cítím se osaměle.

Poslední den jejich cesty mi Francesco napíše, že dorazí večer do Bilbaa, a zda bych se s nimi nechtěla potkat. I já jsem v Bilbao, ale rozbolavělá z prvního dne měsíčků. Představa, že se za nimi v tomto stavu plahočím na druhý konec města, mě odrazuje. Připravuji si v kuchyni večeři, když slyším povědomý hlas. To snad ne! Francesco ve vstupní hale mého hostelu! Smějeme se. Ubytovali se na stejném místě jako já! Vede mě coby překvapení za ostatními. Objímáme se a já si plně vychutnávám jejich blízkost a pocit přátelskosti.

A tak jsem plně prožila své první poznání o vztazích:

Nikdy nemůžu s jistotou vědět, zda někoho vidím naposledy. Loučení není trvalé. Je v pořádku kráčet vlastním tempem, pomaleji, rychleji, je v pořádku, když se naše cesty rozejdou. Jednou se možná opět potkáme.

Camino pro mě bylo jako celý život v kratších časových úsecích. Uvědomila jsem si, že to stejné se mi stává i v běžném životě, jenže s tím rozdílem, že co na caminu trvá dvě hodiny nebo dva dny, mohou být v běžném životě dva roky. Ztrátu kontaktu prožívám vždy těžce. Teď to vidím v jiném světle.

Postupně jsem si na pouti začala všímat i dalších vzorců, které jsem nedokázala v běžném životě tak lehce vypozorovat, protože se odehrávají v delším časovém měřítku v síti dalších vztahů, mezi prací, domovem a starostmi a je těžké sledovat vzorce jednotlivě. Nutno říct, že každý má jiné vzorce a to, k čemu jsem došla, neplatí univerzálně. Přesto bych mé vhledy s vámi ráda sdílela:

Neočekávat, jak se vztahy vyvinou, neanalyzovat je, vyhýbat se možným scénářům budoucnosti. Naopak kontakt s lidmi prožívat plně a přítomně právě teď.

Tři dny jsem kráčela po boku Davida a Veroniky, postupně se k nám přidávali i další poutníci a poutnice, ale my tři drželi vždy při sobě a spávali jsme i ve stejných albergue. To už bylo v druhé polovině mého putování, kdy jsem spávala uvnitř. Často jsem myslela na to, kdy se naše cesty rozejdou. Prožívala jsem dokonce i žárlivost z nedostatku pozornosti a překlopila ji do štědrosti a sdílení.

Kvůli střevní chřipce jsem na jednom albergue musela zůstat dvě noci navíc. Stalo se to nečekaně a Davida ani Veroniku jsem už nepotkala. Když jsem zrovna nezvracela, plakala jsem a první ráno jsem se tulila do Davidovy deky. Byla jsem opět sama.

O to přítomněji jsem si užívala každé následující setkání, na caminu totiž nikdy nevíte, jak dlouho bude trvat – a nakonec ani v životě. Může to vést ke strachu a úzkosti, ale mnohem krásnější je prohlubovat zpřítomnění a vděčnost, že jsem s těmi lidmi mohla strávit alespoň nějaký čas.

Večer po odchodu Davida a Veroniky přišli na albergue opět zajímaví poutníci. S klukem z Brooklynu jsem si povídala o sociálním bydlení v New Yorku, pečující Kajetán mi nabídl banán, abych se něčeho najedla, v protější restauraci jsem narazila nečekaně na kamarádku Mariane z Camino del Norte a mile upovídanou Češku Veroniku II. Jenže mi pořád nebylo do skoku a musela jsem nechat odejít i tuto skupinku (mnohé z nich jsem později potkala v Santiagu, Kajetána v Madridu a Veroniku II. v Brně). A ejhle, další večer přišla zase skupina zajímavých lidí, se kterými byla radost si povídat. To mě vedlo ke třetímu poznání:

Na světě je spousta zajímavých lidí a nemusím být smutná, když se nemůžu připojit k zajímavé společnosti nebo někdo můj zájem neopětuje. Přijde někdo jiný.

To nejcennější se však odehrálo v posledním týdnu mé cesty. Byť jsem potkávala přátelské lidi, narůstal ve mně pocit odcizení a osamělosti. To se mi občas stává –⁠ a stává se to i Ericovi. Přisedla jsem si k němu na lesní cestě nedaleko Grandas de Salima, kam jsme oba mířili. Kráčeli jsme spolu čtyři dny. S velkou dávkou upřímnosti, otevřenosti a citlivosti mezi námi rostlo porozumění a blízkost.

Pokud vám to ještě nedošlo, jsem vztahový nerd. Už jen ta předchozí poznání pro mě byla velkými dary. Ale to, že jsem navíc dostala příležitost pozorovat proces láskyplnějšího sbližování, jak se rodí jeden z mých nejoblíbenějších typů vztahů, a měla jsem na něj veškerý čas, chuť a pozornost několika dní, tomu říkám blaženost. A co bylo ještě krásnější – ta hřejivá opětovanost.⁠ A také svoboda ze strany mých partnerů, abych bez obav prozkoumávala, co nebo koho mi cesta přinese. S Ericem po té cestě ještě kráčíme. Nedivím se, že mě vztahy plní radostí, i přes různé těžkosti jsou nádherné.