Ester Dobiášová

#zitdostovky #Mikulas #vune #detstvi

S prosincem přicházela mísa mandarinek a s ní velké těšení. Mikuláš. Balíčky poschovávané po dvojicích po bytě. Jeden pro mě, jeden pro ségru. V mezírce vedle trouby, za knihami, v lavoru pod umyvadlem, za počítačem, v kozačkách. Když nám všechny balíčky prošustí rukama, sedneme si na koberec, každá svoji krabici (nejspíš od bot) na poklad. Směňujeme, co které víc chutná. Hrst buráků za banán, 3Bitku za Kitkat, ledové bonpari za mentosky, barevná lipa už strkáme do zásobovače ve tvaru psí hlavy.

Mandarinky nesměňujeme. Přestože je jíme denně k obědu, večeři, u této příležitosti svlékáme další z kůže, pod ještě tenčí kůžičkou se ukrývají dužnaté slzičky měsíčků. Nejlibější na mandarinkách je právě to loupání, zbytek už je nejistý – mandarinka může být příliš sladká, plná pecek, ale ta vůně, když se odděluje slupka od vnitřku, tím je prosycen celý prosinec, to nás provází očekáváním Vánoc.

S mámou už nebydlíme, a tím na pár let Mikuláše opustila i tato dětská radost. Až loni mě M. překvapil, někde prý mám v domě schované dobroty. I spolubydlícímu vystlal botu ovocem a dal ji za okno – ale J. (v tomto případě bohužel) nenosí boty, a tak mu jedna z páru, který má nejspíš na svatby a pohřby, vůbec nechyběla. Málem by byl bez nadílky, kdybychom nepoodhalili roušku tajemství (v tomto případě záclony).