Ester Dobiášová

Prvního března loňského roku (2016) jsem se pustila do čtení Hamleta. V té době jsem se účastnila diskuzních večerů s kamarády, z nichž pár večerů bylo věnované právě rozboru tohoto Shakespearova dramatu. S tímto základem jsem se na začátku listopadu (2017) účastnila setkání s dalšími kamarády, se kterými jsem strávila pod vedením dvou odborníků na Shakespeara 12 hodin sledováním a rozborem 3,5 hodinové inscenace pro Národní divadlo z roku 1982, jejímž režisérem je Miroslav Macháček. Nečekejte lebku. Myslím, že intenzivnější zážitek s Hamletem (minimálně rok) nezažiji, proto bych s vámi ráda a konečně sdílela postřehy k tomuto dramatu, nastřádanými z těchto dvou zkušeností.

Pár slov k mé zkušenosti s překlady

K četbě jsem zvolila překlad J. V. Sládka. Od začátku vyžadoval silnou koncentraci na text. Prvním postřehem pro mě tak bylo, že poetičnost a hloubka tohoto překladu a možná obecně složitějšího textu se projeví až po delší době. Začne se vyjevovat v momentě, kdy se soustředěnost ustaluje a jak se říká, ponořím se do děje. Nejen do děje, zde i do jazyka a formy.

Ještě výrazněji toto zjištění vystoupilo, když jsem si na jedné straně ze zvědavosti a na druhé straně pro větší srozumitelnost přinesla překlad J. Joska. Překlad je jednodušší, jazykem bližší mé generaci, ale po jazykové stránce tím mnoho ztrácí, což bych si bez Sládka neuvědomila. Líbily se mi poznámky a odkazy ve svazku Tragédie II od Sládka (poznámky sice zpomalovaly četbu, ale zároveň odhalovaly Shakespearovu hru se slovy a s významy, což mě přivedlo k lepšímu pochopení role překladatele a proč vznikají stále nové překlady Shakespearových her).

Kladem Joskova překladu byla jednak zmíněná srozumitelnost děje (avšak z mého pohledu na úkor hloubky textu), ale také přístupnější obraty třeba u přísloví a idiomů. Protože byla kniha dvojjazyčná, lehce jsem zjistila, jak výrazně se někdy Josek od originálu odklání, kde naopak Sládek zůstává originálu věrný. Nejvýrazněji se mi to jevilo asi ve větě, která zásadně mění význam: Josek – „Myšlení z něj dělá zbabělce.“ Sládek – „Tak skety činí svědomí z nás všech.“ (v monologu Být, či nebýt; zdá se mi, že svědomí je spojeno s morálkou, což je podstatné, zatímco myšlení zavání jen racionálním kalkulem).

Druhým postřehem je docela známé, co se mi líbí i u četby básní – přestože těžký pro soustředěnost a pochopení, náročný Shakespearův jazyk (v překladu Sládka) rozšiřuje vnímání světa a jeho nazírání. Kde například Josek prostě překládá, že přichází ráno, Sládek to opíše slovy o vůni ranní trávy, což je asi ten nejbanálnější příklad. Podobně mě zaujalo opisování emocí a projevů chování, charakteru. V tom vidím básnické umění. Však za Shakespearovy doby se prý říkalo, když lidé odcházeli z jeho her: “Slyšel jsi tu hru?” místo “viděl”.

Tož vše k mému laickému plesání nad Sládkovým překladem Hamleta. Každý si sám může zhodnotit, o co mu jde především. Navíc užívat si básnického jazyka je pěkné při četbě, ale při sledování divadelní inscenace bychom asi těžko pochytili jednotlivé významy, natož děj. V tomto ohledu je (jak mi bylo řečeno odborníkem) dobrý překlad Urbánka, který dává slovům potřebný prostor, napoprvé je text jasný, klade důraz na slovo a je politický (žil za komunismu), což Shakespeare taky byl. Inscenace, kterou jsem viděla, je s překladem B. Hodka.

Postřehy k dramatu

Hamlet je už od začátku hry hluboce smutný. Slzy a jiné projevy smutku jsou jen povrchem, jeho celé srdce tíží horší bol. Nejen opuštěnost ve světě, on je také jediným kdo vidí pokřivenost doby. Zklamání z přetvářky blízké osoby, jeho matky, která plakala nad smrtí otce a za dva měsíce už se vdávala za jeho bratra. Ukvapenost jejich sňatku, která se jeví jako zneuctění památky mrtvého otce a jeho vážnosti. „Zbytky po pohřbu se použily na svatební předkrm.“ Ztráta životních jistot, zpětné uvědomění si života ve lži a její další pokračování. Matka si neuvědomuje, že by Hamlet mohl být nešťastný z jejího nemorálního chování, ztratil otce a ztrácí i matku.

Claudius, králův bratr, mu podle všeho nesahal ani po kotníky, o to těžší je pro Hamleta matku pochopit. Královna podlehla svůdci, přestože ji král oddaně miloval. Hamlet však pochybuje, že by v jejím věku mohla pociťovat vášeň, tudíž musela jednat z rozumu. Buď je vypočítavá, nebo naivní. Duch krále naznačuje, že „ctnosti se žádné pokušení netkne“ (Sládek), tedy že královna není ctnostná. „Sliby, jež dáváme si v žáru vášně, zapomenem, když naše vášeň zhasne.“ (Josek) Což je zvláštní, protože králi dávala slib snad už z lásky po letech společného života, to by pouhá vášeň nepřetrvala.

Claudius pokládá Hamletův smutek za slabošství. Lépe řečeno to, že odmítá přijmout smrt otce, když i otec jeho otce zemřel a tento koloběh se stále opakuje, je přirozený, vůlí nebes. Tato smrt vůlí nebes však nebyla. Duch krále nabádá syna, aby ho pomstil, když mu odhalí okolnosti své vraždy. Královnu ať pobodá vlastní svědomí. Může však Hamlet duchovi věřit, může věřit sám svým smyslům? Nejedná ukvapeně, potřebuje si jeho tvrzení ověřit, ale své váhání a otálení si klade za vinu.

Další otázkou je, zda by měl otce pomstít. Je ctnostné někoho zabít z pomsty za zavraždění otce, bude tudíž spíš dobrodincem, anebo se stane vrahem nehledě, proč vraždí? Aby unikl z bolu života, nemůže zabít ani sám sebe, přestože tuto otázku si klade (zajímavé je, že v Joskově překladu čteme: „Být, nebo nebýt? To je to, oč jde!“ ale ve Sládkově: „Být, čili nebýt, – ta jest otázka“. Vím, že čili znamená či, ale i tak). Jednak křesťané odsuzují sebevrahy, což vyčteme i z dialogu hrobníků po smrti Ofelie, ale navíc zde hraje roli strach – člověk neví, co se stane po smrti (duch to navíc na začátku hry raději ani nechce a nemůže naznačit, nebo by mladá krev Hamletova zmrzla v tepnách), proto raději trpí boly života.

Vražda jeho otce je o to horší, že mu bylo znemožněno se kát ze svých hříchů, mít zpověď a prosit o milost – a o to víc nejspíš při očistci trpí, ale celkově je to vražda podlá a nečestná vzhledem k velikosti královy osobnosti.

Obecně se ve hře klade velký důraz na ctnost. Ofelie před mladistvou, ale podle jejího otce Polonia nestálou vášnivou láskou Hamleta. Nesmí podléhat lžím a citům. Požadavky na Ofelii a Hamleta jsou obecně pochybné, když vezmeme v potaz, že svému synovi Polonius povolí ledasco – co předpokládá, že se svým bujným duchem bude dělat v zahraničí (hazard, rvačky, pití). Pravda, že jen pokud to nebude nečestné – že by nebyl stálý, spolehlivý a jiné. A také, když se podíváme, jak se choval sám Polonius.

Výrazně vystupuje i linie jednak ctnosti a pokrytectví, ale taky nepřímého zavinění různých neštěstí. Hamlet: „Jak vidíte, Sire, je to celé moc a moc ošklivá lumpárna, ale co? Nás se to přece netýká, že? My máme svědomí čisté.“ (Josek)

Hamlet se cítí být (podle rozhovoru s Ofelií) hříšníkem ne pro to, co snad udělal, ale pro to, co může udělat, čeho je schopný a o čem uvažuje. Vidíme zde podobný boj se svědomím jako ve hře Macbeth. Sama možnost spáchat ty činy obtěžkává jeho svědomí. Není však rozplocený a nerozhodný jako spíš uvážlivý.

Slabší povahy by se z úkolu, který mu duch uložil – zjednat nápravu toho, co bylo pokřiveno – zbláznily. On jediný je vůči tomuto pokřivení citlivý. Hamlet žije v době, kde dosud platná pravidla (v čele státu stojí královrah bez morálky apod.) jsou porušena a lidé se tomu přizpůsobují překvapivě rychle (velmi zajímavé, když to srovnáte například s komunistickým režimem, ale také zastoupení Václava Havla prezidentem Klausem). Hamlet je postaven do situace, ve které je každé rozhodnutí velmi těžké, jedná s rozvahou, úzkostlivě dbá na to, co z jeho činů vzejde.

Lidi rozpoznává podle jejich charakteru a lidskosti, ne podle statutu. Vidíme, jak se srdečně baví se strážným, hrobníkem, svým nejbližším a věrným přítelem Horatiem spíš než s králem. To Horatio jediný přežívá, aby mohl vypovědět Hamletův příběh.

Na závěr

I to, že nevím, jak bych tuto interpretaci Hamleta ukončila, svědčí, že mě nejspíš čeká další intenzivní zážitek. Berte to prosím jako postřehy, které mě zaujaly jednak při vlastní četbě a sledování inscenace, jednak díky vedení a diskuzím.