#zitdostovky #ořechy #sběr #strom #podzim
Viděla jsem veverku, jak šplhá po mohutném ořešáku, hupne na větev, přecupitá mezi větvičky, zatřese jimi a už dolů padá jedna kulička za druhou. Já vlašské ořechy z koruny lákám pohledem, koštětem a kusy dřeva. Většinou mě přemlouvají, ať je nechám dozrát do krásy – to když visí nizoučko a zuby nehty se drží, aby nespadly do té hloubky. Anebo na mě drze křičí, až naprší a uschne, to když jsou z dosahu koštěte. A ti z Vrcholků mě ve většině případů mlčky přehlížejí.
Stejně všechny jednoho dne poputují k babičce do štrúdlu a do cukroví. Měla bych ořešáku poděkovat za jeho dětičky a také za to, jak v létě odhání od našich oken komáry. Také bych neměla zapomínat na ořešák na zahradě, který není tak mohutný jako ten před našimi okny, není ani tak plodný, ale poskytuje mi kýžený stín, když si čtu. A když ležím v trávě, můžu se těšit z jeho zelené koruny, na to bych také neměla zapomínat.
Uprostřed Obilního trhu jsem na zemi objevila desítky ježků. Překvapilo mě, jak mohutným stromem se může stát líska, kterou jsem doteď znala jako hustý trs tenkých proutků. Začala jsem sbírat oříšek po oříšku, přidali se holubi s tyrkysovými náprsenkami a za chvíli i důchodci. Odnesla jsem si plný batoh a bolavé nohy.
Co na srdci, to v prstech