Poslední tři měsíce nejspíš procházíte mým blogem jako lvi v kleci, zuřiví, že jsem snad přestala číst. Mé knižní přehledy máte určitě rádi (sebevědomí mi rozhodně nechybí). Červenec, srpen a dokonce i září však zeje prázdnotou. Není to tím, že bych nečetla. Ani tím, že bych cestovala/pracovala a neměla čas. Prostě jsem jen nečetla takové knihy, které by mě nadchly a pálily mě prsty, dokud vám o tom nenapíšu. Že by se ale opravdu žádné nenašly? Přece jen. Jaké knihy se mi opravdu líbily?
Daniel Quinn: Ishmael (dobrodružství mysli a ducha)
Tato kniha je pro mě největším intelektuálním objevem. Především tato myšlenka:
Evoluce probíhala za určitých podmínek, ze kterých se lidé (Beroucí) vymanili. Tím, že se zrodil člověk, neskončila evoluce, všechny zvířata můžou dojít do toho stupně inteligence a uvědomování si sebe sama, volit, akorát člověk byl první. Nemá být vládcem světa, ale možná učitelem, průkopníkem a průzkumníkem… „Kupodivu je to osud mnohem velkolepější, než o jakém Beroucí snili. (…) Za miliardu let, cokoliv tu kolem bude, kdokoliv tu bude, bude říkat: ,Člověk? Ó ano, člověk! Jaký úžasný tvor to byl! Bylo v jeho moci zničit celý svět a zašlapat naši budoucnost do prachu – on ale spatřil světlo, než bylo příliš pozdě, a nechal toho. Nechal toho a dal všem ostatním šanci. Ukázal nám, jak se to muselo udělat, aby se svět stal navždy zahradou. Člověk byl vzorem pro nás všechny!‘“ (str. 240.) „Nějaká bytost si to musí projít jako první. (…) Jedna bytost musela najít cestu, a pokud k tomu došlo, pak… nebylo už žádné omezení toho, co by se tu mohlo stát.“ (str. 241)
Autor mi dal i nový pohled na současnou situaci ve světě a ekologickou krizi, ve které hraje velkou roli člověk jako zemědělec, Beroucí. Kamarád sdílel na Facebooku obrázek z jiné knihy, který v jednom grafu říká podobné, i když nedochází k válce:
Anotace:
Vypravěčem tohoto neobyčejného příběhu je muž hledající pravdu. Odpoví na inzerát v místních novinách, ve kterém učitel hledá žáky, kteří mají vážný zájem o záchranu světa. Náš hrdina se však ocitne v opuštěné kanceláři sám s dospělou gorilou, okusující tenkou větev. „Ty jsi ten učitel?“ zeptá se nevěřícně. „Ano, já jsem ten učitel,“ odpoví gorila. Izmael je bytost neobyčejné moudrosti a svému žákovi začne vyprávět příběh, který nikdy před tím žádný člověk neslyšel. Vyprávění sahá od počátků času až do budoucnosti. Jako všichni velcí učitelé, ani Izmael to svému žákovi nijak neusnadňuje. Vyžaduje, aby osvícení vycházelo z našeho nitra. Je osudem lidstva vládnout světu? Nebo nás čeká vyšší poslání, které je úžasnější, než jsme si kdy dokázali představit? (databazeknih)
Haruki Murakami: Kafka na pobřeží
Zatím nejsem do Murakamiho blázen, ale na Kafku jsem se dlouho těšila. Autorův styl se mi líbí, míšení reality s magičnem. V rozhovoru pro Paris Review mě zaujal jeho styl psaní: nejdříve napíše celý příběh bez škrtů a přepisování. Na jeho konci má mnohem jasnější představu o charakteru svých postav, a tak příběh přepíše nejen co do stylu, ale i do obsahu. Už ví, jak by se jeho postavy v jaké situaci (ne)zachovaly a podobně.
Anotace:
Patnáctiletý Kafka Tamura žije s otcem v centru Tokia; rozhodne se najít matku a sestru, které před mnoha lety zmizely, a uteče z domova. Skrývá se v knihovně v malém městečku, kde pozná stejně „podivné“ kolegy. Párkrát se mu zdá, že matku zahlédl, ale je to mýlka. Setká se i s chlapíkem připomínajícím Forresta Gumpa: neví, jak si koupit lístek na vlak, nezná jméno premiéra, zato rozmlouvá s kočkami… Murakamiho román je další, moderní verzí příběhu o Oidipovi. Hrdina se pokouší uniknout otcovskému (oidipovskému) proroctví: Jednou zabiješ svého otce a jednoho dne budeš spát s matkou. Autor se soustředí na osud dvou individualistů, kteří se nedokážou zařadit do společnosti. Jak bývá u autora obvyklé, dílo obsahuje narážky na kulturní ikony euroamerické kultury, nechybí prostředí bordelů, barů ani fantaskní prvky. Po veleúspěšném Norském dřevu Murakami osvědčil, co skvěle umí: „mix“ příběhů a nevtíravé propletení japonské a západní mentality. (databazeknih)
Vypsala jsem si:
str. 134: „Nezapomeň ale, že i samoty je víc druhů. Možná že jsou mezi nimi i takové druhy, jaké si ani neumíš představit.“ „Jako třeba?“ Pan Óšima si prstem posune můstek brýlí. „To se nedá dopředu říct. Liší se podle toho, jaký jsi ty sám.“
str. 155: „Všechno je otázkou imaginace. Naše zodpovědnost vyvstává z představivosti. Yets píše: In dreams begin the responsibilities – přesně tak. Na druhou stranu lze možná tvrdit, že kde není představivosti, nerodí se pocit zodpovědnosti. Jak je jasně vidět na Eichmannově příkladu.“
str. 187: „Někteří říkali, že se pokusila o sebevraždu zablouděním v nekonečných lesích na svazích Fudži, ale neuspěla a nakonec skončila v blázinci.“
Henry David Thoreau: Toulky přírodou
Vůči Thoreauovi jsem skeptická, ale jeho Toulky přírodou mě těšily, protože se v nich konečně obrací opravdu k přírodě a jeho pocitům v ní. Protože jsem však četla jen dvě až tři eseje, nechtěla jsem o knize psát. Zatím se mi ale znovu nedostala do rukou, a tak přikládám výpisky z nádherné eseje Chůze:
str. 8. „My v dnešní době – a to i chodci – jsme jen bázliví křižáci, kteří nepodnikají nic vytrvalého a nekonečného. Naše výpravy jsou pouze výlety a večer nás zavedou zase zpátky ke starému dobrému krbu, od něhož jsme vyrazili. Polovina takové procházky je jen chůzí zpět ve vlastních stopách. I na tu nejkratší cestu bychom se zřejmě měli vydat v duchu nehynoucího dobrodružství s tím, že se nikdy nevrátíme – odhodlaní poslat zpět do svých opuštěných království jakožto ostatky jen svá nabalzamovaná srdce. Pokud jste připraveni opustit matku a otce, bratra i sestru, ženu i děti i přátele a nikdy se s nimi už neshledat, pokud jste napsali poslední vůli a urovnali všechny své záležitosti a jste svobodnými lidmi, pak jste připraveni na pěší toulky.“
Thoreau se toulal denně i víc jak čtyři hodiny. Na procházkách se snažil oprostit od práce ve městě, vrátit se ke svým smyslům, najít pramen života. Každý den přinesl nový pohled, jeho okolí bylo natolik velké, že ho nevyčerpávalo. Nabádá nás, abychom vyrazili na toulky, dokud se nestane, že všechna země bude rozdělena na pozemky, ohraničená ploty a jinými pastmi na lidi, na pozemky, přes které se nedá jít.
z jiné eseje: str. 34: „Moje touha po vědomostech je přerušovaná, ale touha pročistit si hlavu v ovzduší, jaké mé nohy neznají, je trvalá a stálá.“
A když jsem naťukla vědomosti, tak ještě: str. 33: „Co jiného je většina toho, čím se vychloubáme jako svými takzvanými znalostmi, než pouhá domýšlivost, že něco víme, která nás připravuje o užitek z naší opravdové nevědomosti?“
Co na srdci, to v prstech