Umění naslouchat od Kate Murphy patří mezi knihy, které na mě mají a snad nadále budou mít bezprostřední vliv. Naslouchání je totiž základem nejen pro komunikaci, a tím prohlubování mezilidských vztahů, ale i pro to, abychom si zachovali otevřenou mysl a kontakt s realitou.

Autorka upozorňuje, že většina lidí bohužel naslouchá mizerně. O co tím přichází? „Naslouchání prohlubuje vaše vnímání. Vede vás k tomu cítit. Když se lépe naladíte na myšlenky a emoce ostatních, stanete se živějšími pro svět a ten zase bude připadat živější vám,“ zmiňuje Murphy v závěru knihy.

Využijte svoji mentální kapacitu k naslouchání plně

Jak se v naslouchání můžeme zlepšit? Ralph Nichols, profesor rétoriky, podotýká, že místo toho, abychom při poslechu lítali myšlenkami kdovíkde, bychom měli využít naši mentální kapacitu k hlubšímu pochopení toho, co nám druhý vlastně říká – nejen slovy, ale i tónem hlasu, řečí těla a skrytými motivacemi. Jenže to znamená vynaložit úsilí. Znamená to vzdát se pohodlí domněnek a stereotypů. Znamená to být opravdu zvědaví.

„Položit otevřenou otázku znamená, že se konverzace může ubírat jakýmkoli směrem, dokonce i do oblastí, které mohou být emočně nabité. Otevřeně naslouchat vyžaduje trochu odvahy a dobrodružného ducha, protože nikdy nevíte, kde byste mohli skončit,“ píše Murphy.

Kromě omezení mentálních výletů, které nás znemožňují plně naslouchat, Murphy doporučuje příliš nepřemýšlet nad tím, jak budeme reagovat. Je v pořádku se během konverzace odmlčet, přemýšlet o tom, co nám druhý řekl, dát prostor i tichu. „Trápit se tím, co řeknete, vám škodí. Vaše odpovědi budou lepší, vaše spojení budou silnější a vy sami budete uvolněnější, když necháte mysl prostě naslouchat,“ píše.

Nechte se vést zvídavostí

Právě zvědavost je podle Murphy klíčová. Ne zvědavost falešná, manipulativní – typu „zeptám se, abych tě nachytal“ – ale upřímná touha pochopit, co a proč si ten druhý myslí. To může být náročné i s blízkými lidmi, natož s těmi, se kterými nesouhlasíme. „Je mnohem užitečnější naslouchat a dozvědět se, jak jiní lidé dospěli ke svým závěrům a co se od nich můžete naučit,“ nabádá autorka. „Ať už to změní vaše uvažování, nebo vás to v něm naopak utvrdí. V situaci, kdy máte pocit, že budete reagovat nepřátelsky vůči těm, kteří s vámi nesouhlasí, se stačí nadechnout a položit jim otázku, která se nebude snažit odhalit chybu v jejich argumentaci, ale naopak vám pomůže pochopit, kdo jsou a jak ke svým postojům přišli. Pravdou je, že sebejistotu ve svých názorech získáme pouze tehdy, když je necháme zpochybnit.“

Jak připomíná profesor psychologie Kenneth Savitsky, jeden z mnoha zpovídaných: „To, co vím, se liší od toho, co víte vy.“ Murphy připomíná, že i v těch nejbližších vztazích – i když si myslíme, že „toho druhého přece znám“ – nás absence skutečného naslouchání od sebe nenápadně odpojí. Člověk se přirozeně mění. A pokud přestaneme naslouchat těmto proměnám, jednoho dne zjistíme, že už své blízké neznáme.

Čemu se vyvarovat

Kelsey Croweová a Emily McDowelová doporučují při konverzaci odolat nutkání:

1) naznačovat, že víte, jak se někdo cítí,

2) identifikovat příčinu problému,

3) říct někomu, jak problém řešit,

4) zmírnit jeho obavy,

5) vznést do situace perspektivu nucenou pozitivitou a prázdnými frázemi,

6) obdivovat sílu dané osoby.

„Nenaslouchat, protože s někým nesouhlasíte, jste příliš zahledění do sebe nebo si myslíte, že už to víte, co vám druhý řekne, znamená naslouchat špatně,“ zdůrazňuje Murphy. „Nenaslouchat, protože v tom okamžiku nemáte intelektuální nebo emocionální energii, ale jen znamená, že jste člověk,“ dodává laskavě.

Naslouchejte s laskavostí vůči sobě

Naslouchání je dar. Nikdo vás nemůže donutit naslouchat. Vy sami rozhodujete, komu ten dar dáte – a komu ne. A právě proto má cenu.

Na závěr něco osobního: na cestě Caminem jsem potkala Veroniku, která pracovala s lidmi bez domova. Řekla mi, že naslouchat cizímu člověku je možná to nejštědřejší, co pro něj můžeme udělat. Po přečtení Umění naslouchat vím, že měla zatraceně pravdu.