Ester Dobiášová

Posledními dny mě provázela útěšná, laskavá a soucitná kniha Na zdar smutku od Sally Douglas a Imogen Carn z nakladatelství Cesta domů. O truchlení a ztrátě. Pokud truchlíte nebo pokud chcete být oporou truchlícím, ale i pokud si chcete prohloubit empatii v tématu, které je pro vás zatím cizí, těžko můžete sáhnout po lepší knize.

Co jsem si z knihy odnesla? Tak například…

• Truchlení není proces s koncem. Truchlit za ztrátu milovaných lidí můžete celý život. Neexistuje pět fází smutku apod. Žal nikdy nezmizí, časem se ale naučíte s ním žít.
• Jakýkoliv způsob truchlení je v pořádku. Ať už máte hněv, cítíte stud, závidíte, cítíte úlevu, proležíte celé dny v posteli v pláči, i když necítíte vůbec nic. V pořádku.
• Smrt protříbí vaše přátele. Může se stát, že ty, na které nejvíc spoléháte, pro vás budou mít jen prázdné fráze nebo se vám budou vyhýbat. Neznamená to, že by vás neměli rádi, smrt pro ně může být cizí, neví, co si s vaším zármutkem počít nebo se nedokážou smířit, že vás smrt proměnila. Nicméně smrt ukáže, kdo vás skutečně podrží a do jakého vztahu už nemusíte vlévat tolik energie. Na závěr knihy je i celá kapitola pro blízké truchlících. Jak nejlépe a konkrétně je podpořit a co jim (ne)říkat.
• Lidé často opomíjí truchlení, které provází ztráta, při které nikdo neumřel. Např. ztráta partnera, rozvod, ztráta zdraví, práce, domova…

Autorky se věnují i truchlení v práci (a jak podpořit své zaměstnance během truchlení), anticipovanému zármutku (zármutek z blížící se smrti člověka, o kterého pečujete) nebo sekundárním ztrátám, které mohou smrt provázet, jako je ztráta identity (smrt vás promění), ztráta budoucnosti a smyslu života (např. když vám zemře partner nebo dítě) aj.

Dávají tipy na řízené sedánky pro truchlení, tipy na uklidnění třeba skrz dýchání, tipy na sebepéči a rituály. Popisují, jak se člověk může cítit v zármutku fyzicky (může mít migrény, bolesti na hrudi, vypadávají mu vlasy, trpí dušností, suchem v ústech, hormonálními změnami, slabostí, závratěmi atd.).

Kniha je prokládána zkušenostmi autorek, kterým krátce po sobě zemřely matky (seznámily se v podpůrné skupině pro truchlící) i zkušenostmi dalších truchlících nebo psycholožky. Vizuálně jsou jednotlivé části odlišeny, a tak se kniha čte téměř sama.

Osobní příběhy

1

Na druhý den, kdy jsem začala knihu číst, měl Jirka (kamarád, který nedávno zemřel) narozeniny. Oznámení na mě vyskočilo na FB, ale v ten moment se mnou nijak nerezonovalo. Později odpoledne jsem šla na hodinu tance. Kousek od sálu mi došlo, že tanec vede T., naše společná kamarádka. Ačkoli jsem ani na Jirkově pohřbu neplakala, naopak jsem prožívala vděčnost a částečně i radost z blízkosti jeho blízkých, sevřelo se mi hrdlo a já věděla, že dnes plakat budu. Díky knize jsem si posílila i vědomí, že je to v pořádku a že to můžu nechat projít. Ihned jsem zamířila do sálu, kde na nás čekala T., byla tam sama. Objala jsem ji a plakala. Když jsem sdílela, že má dnes Jirka narozeniny, i ona se rozplakala, načež jsme se po chvíli začaly smát. Došlo mi, že i když jsem s někým propojena křehkým pavoučím vláknem, smrt blízkého člověka promění vlákno v ocelové lanko. Jako bychom měly cejch se stejnou značkou. V tom je smrt ohromně silná.

2

Před dvěma lety se se mnou poprvé v životě rozešel partner. Byla to velká rána, protože jsem ho milovala a protože byla téměř stoprocentní pravděpodobnost, že už ho nikdy neuvidím. Žije v zahraničí. Navíc ho nikdo z mého okolí neznal a téměř nikdo nevěděl, jak hluboce jsem se s ním cítila v napojení. Ze dne na den ztratíte kontakt s milovanou osobou, ačkoli žije. Kromě ztráty jsem tak byla vystavena pocitům opuštění a odmítnutí a neustále jsem se vnitřně přela, zda a jak se mu ozvat. Zároveň s tím jsem neměla kde bydlet a neměla jsem práci a neměla jsem už denní podporu M., se kterým jsem žila osm let. Ačkoli to byla má volba, nevěděla jsem, že těmto výzvám budu čelit v období truchlení a byla jsem hodně osamělá a vytržená z jakékoliv formy bezpečí a jistoty. Zvenčí se navíc mohlo zdát, že jsem emočně přecitlivělá, i když díky této knize nyní vnímám, že to bylo pochopitelné, ale nepochopené. Během pár měsíců se mi tak rozpadl další, dlouholetý vztah.

Partner, který se se mnou rozešel, mě nakonec krásně, i když online, opečoval. Dnes už ale v kontaktu nejsme. V knize jsem narazila na větu, která o dva roky později krásně vystihuje proces, kterým jsem si dodnes prošla a který je navzdory zármutku obohacující: „Časem bude ve vašem zármutku méně bolesti a více lásky.“ Tu lásku jsem si vzala zpět do sebe.

Chcete vy něco posdílet vy?