Při pročítání shrnutí loňských let se mi vynořují pocity zahlcení, jemné úzkosti, ztráty. Snad kromě roku 2022. Především loňský rok byl vychýlený a snad až do dubna jsem si lízala rány a byla jsem přecitlivělá ke zraněním. Mysl mám zaměstnanou neustále, ale tento rok jsem oproti předchozím ve větší míře prožila s pocitem spokojenosti a dle možností vyrovnaná. Prožívám dostatek – mám práci, velmi svobodomyslnou a tvořivou, mám dostatek peněz na aktivity, které mám ráda, žiji s milujícím partnerem a vídám se s přáteli. Mám lepší vztahy v rodině, cestovala jsem i pomáhala druhým, byla jsem přizývaná k zajímavým aktivitám, jsem naplněná četbou i smíchem, potkala jsem inspirativní lidi a cítím se silná coby žena. Stav, který se dá, jak vím, snáz rozkolísat, než bych ráda, ale pro teď v něm prožívám radost.
Co se tedy letos přihodilo? Opět nefotím tolik jako dřív a zdaleka vše, abych tento rok vypověděla. Ale o to snad ani nejde.
Většinu roku jsem prožila po boku sama sebe, během psaní, s Michalem, který taktéž pracuje z domu, a s Dorkou, která miluje slunce. Spolu s námi tu žije jeden z nejláskyplnějších lidí, které znám – Miri. Ta na fotce není.
Pokud jsem právě nebyla doma, cestovala jsem. Především po České republice (viz tipy). Dva týdny jsme s M. strávili v Itálii, viz samostatný článek, a tři týdny jsem putovala po Camino del Norte ve Španělsku (jako v roce 2022). Třicet hodin tam a třicet hodin zpět autobusem s přestupem a jedním dnem stráveným v Paříži.
Jako dobrovolná fotografka jsem fotila pro OBRAZ, ochránce zvířat.
I letos jsem fotila různé podivnosti a zvláštnosti jako v předchozích letech, hřbitovy, sochy…
Co na srdci, to v prstech