Ester Dobiášová

Poměrně často –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tak akorát, aby mě napadlo o tomto tématu napsat blog –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mi lidé vyjadřují obdiv, když zjistí, že ráda putuji a spávám sama venku pod tarpem. Ptají se, zda se nebojím, a tu a tam sdílí, že by také rádi vyrazili. Většinou odvětím, že se nebojím, ale postupně zjišťuji, že otázka i odpověď má několik rovin. Ne, nebojím se cestovat sama (a podotýkám, že po Evropě), ale ano, zažívám na cestách obavy a dějí se mi situace, kdy mám strach. Třeba když posledně poklidnou noc rozčísl výstřel z pušky, ale o tom později.

Obavy mě nutí se co nejlépe připravit. Na samotnou cestu a její specifická úskalí i na scénáře, které mohou nastat. Lecčemu, z čeho bych mohla mít teoreticky obavu, se dá předem vyhnout. Nejsem lehkovážná, ale také si z ničeho nedělám moc těžkou hlavu, dokud to není na místě. Přihodit se můžel ledasco, ať už si to předem připouštím, nebo ne.

Z čeho mám tedy já obavy snad na každé cestě, jak s nimi pracuji a kdy jsem zažila přímo strach?

Kdy jsem zažila strach

Pět scén.

#1 Sedím na břehu moře, sleduji západ slunce a poslouchám hudbu. Poprvé v životě se chystám přespat sama venku, nikdo netuší, kde se právě nacházím, píšu si deník a čekám, až bude tma, abych si přetáhla tarp přes blízkou prolézačku, která dnes bude mojí střechou. Není to nejbezpečnější místo, na dohled je město, ale už nemám čas hledat něco lepšího. Klid naruší skupinka teenagerů, kluků i holek, kteří se zde očividně večer scházejí. Čekám, ale nevypadá to, že by jen tak odešli. Jsou hluční. Balím věci a chtě nechtě odcházím hledat jiné místo. Kousek odsud stojí dřevěná rozhledna, ke které dorazím už za tmy. Pod rozhlednou stojí dva muži, tiše si povídají estonsky, nevšimli si mě, a tak vylezu do druhého patra, roztáhnu karimatku a vybalím spacák, batoh připevním za hlavou k zábradlí, aby mi ho nikdo nemohl ukrást. Muži po chvíli odejdou. Chce se mi spát, a když člověk zavře oči a usne, přece se vždy probudí až ráno. A noc je přesně to, co chci přeskočit. Jenže po chvíli se zdálky ozve hudba, k rozhledně se blíží opět skupinka teenagerů s reprákem. Dupou po schodech nahoru, směrem ke mně, zabalím se celá do spacáku jako pštros, který podle mýtu schovává hlavu do písku. Prudce dýchám. Přes látku spacáku ke mně pronikne světlo, nejspíš z mobilu. Ztichnou. Po pár vteřinách se opět ozve dupot, běží o patro výš, chvíli se baví, seběhnou dolů a odchází. Tu noc se i tak příliš nevyspím.

#2 Kráčím po zarostlé stezce v dalekém Španělsku, první den na vysněné pouti do Santiaga de Compostela. Za záhybem kopce vidím postavu muže, masturbuje. Zda i on je zarostlý, nevidím. Křiknu na něj a pevněji sevřu chodecké hole. Zarazí se, ustoupí ze stezky a snaží se natáhnout trenky. Scházím dolů, cesta vede pouze kolem něj, když začne opět v pohybu rukou. Na hřebeni jsem sama, zdá se mi, nikoho jsem už dlouho nepotkala. Mám se vrátit? Nedá se nic dělat, obejdu ho. Už ho to nevyrušuje. Chtěla jsem tu někde přespat, ale co když půjde stejnou cestou jako já? Co když na mě narazí, když se budu zabydlovat někde mezi stromy? Přidám do kroku, abych se západem slunce stihla seběhnout do blízké vesnice.

#3 V hostelu jsou smíšené pokoje pro ženy a pro muže, tři propojené místnosti s různými zákoutími a patnácti postelemi. Jsem tu ubytovaná sama, až později přichází a nejistě mě zdraví místní sezónní dělník, mladík, který neumí anglicky. Zapne telefon, rodnou arabštinou, tuším, do něj něco zamumlá a telefon ochotně překládá jeho slova do angličtiny. Takhle si chvíli povídáme. Ptá se, kolik mi je a odkud jsem, konverzace se mi nelíbí a mile ji ukončuji s tím, že jdu spát. Přemístím se do nejzapadlejší části třetí místnosti, kam na mě nevidí a kde k posteli vede dlouhá ulička. Po chvíli se z vedlejší místnosti ozve elektronický hlas překladače: Where are you? Kde jsi? Hlas se rozléhá prázdnými místnostmi. Intuitivně cítím strach, ale přesto jdu za ním a gesty naznačím, že jdu spát. Přikývne. Jsem milá, ale rázná, doufám. Vedle polštáře si nachystám rukojeti hůlek, jak to občas dělávám i venku, když se cítím nejistě. Jednu hůlku mám plně roztaženou, abych si mohla nezvané návštěvníky držet od těla, druhou mám zasunutou na nejkratší rozsah, kdybych se musela bránit zblízka. Takhle přemýšlím. Opět se mi nespí nejlíp, opět se nic nepřihodí.

#4 Blíží se bouřka, a tak rychle upevňuji tarp na nejbližší vhodné místo, bohužel reálně nevhodné. Všude okolo jsou popadané stromy, pouze na této závětrnostní straně, a za páskem stromů je na okraji louky posed. Vím, že není bezpečné spát blízko posedu, a tak na něj raději vylezu, abych se skryla před deštěm. Prší na druhé straně hor, tady slunce nádherně ozařuje trávu a stromy rozeseté okolo. Slezu, uvařím si večeři, ohmatávám bosýma nohama zemi, tančím. Nakonec se rozhodnu, že zkusím najít jiné místo na spaní dál od posedu a popadaných bříz. Zalezu mezi keře kousek od cesty, spávají tu zvířata, cítím se s nimi jaksi propojená díky knize od Davida Abrama, kterou právě čtu. Večer ještě sedím na louce, v deset se rozhodnu jít spát. Zaslechnu auto, přibližuje se, zastaví sto metrů ode mě, vidím světla reflektorů, pak pokračuje. Bouchnou dveře a za chvíli se krajinou rozlehne výstřel z pušky. Myslivec, při nejlepším, možná pytlák? Je blízko. Mé tělo reaguje strachem, který vystřelí z žaludku do srdce a přes nervy do rukou a do nohou. Ihned to píšu partnerovi, jako častokrát, když se mi děje něco děsivého. Nepomůže mi, ale ví o tom. Chce se mi zalézt do spacáku a opět si hrát na pštrosa, ale tuším, že teď nesmím. Bojím se, že by myslivec mohl pročesávat okraj louky, kde ležím, a omylem po mně vystřelit. Anebo by mě mohla zranit sama zraněná zvěř. Popadnu čelovku, rozsvítím ji a vyjdu na louku. Myslivec je daleko, míří k posedu, u kterého jsem málem přespávala. Ozve se další výstřel, vzdálenější. Nerada na sebe venku upozorňuji, ale rozhodnu se čelovku umístit na tarp, aby o mně raději věděl, kdyby byl poblíž. On i zvěř. O této bezpečnostní pojistce vím od jiných cestovatelů. Ozvou se ještě dva výstřely, někdo ve tmě umírá. Dlouho je ticho. Pak opět bouchnou dveře, auto odjíždí, nikdo si mě nevšímá. Zhasínám čelovku, ale lehce se mi neusíná.

#5 Poslední příběh je z jiného soudku. Kráčím po rozlehlé pastvině, přes kterou vede značená stezka. Na délku může mít dva kilometry, možná kilometr. Jsem v půlce, když si ho všimnu. V dálce na kopci stojí mohutný, jistě svalnatý šedý býk. Nehýbe se, ale kouká mým směrem. O býcích leccos vím, měla bych se jim obloukem vyhnout, můžou být agresivní. Není jistě náhoda, že je na celé pastvině zvíře samo, oddělené od ostatních. Zároveň je to ale turistická stezka, kouknu du mapy – není. Sešla jsem z ní už pěkně dávno. Vrátit se, to by byla velká zacházka. Budoucí mrtvý lenoch! Zkouším najít jinou cestu, dál od býka, ale pastvinu lemuje strmý svah. Vezmu si do ruky těžký kámen, jako bych snad byla schopná býka udeřit a zranit, a kam a kdy, až se na mě rozeběhne? Mezi oči? Minimálně se nestavím do role oběti. Procházím z dálky kolem něj. Nehýbe se. Umít být rychlý, čeká, až k němu budu kráčet zády? Stále se otáčím. Dívá se za mnou, ale nerozběhne se. Nikdy se nerozběhne.

Možný konflikt je to, co ve mně vyvolává strach. Nutnost se bránit, a často ve chvíli, kdy se cítím zranitelně, oslabeně, ke konci dne nebo před spánkem. Zároveň jsem připravená se bránit a promýšlím si strategie, jak se cítit bezpečně, což je dobré zjištění. Posilují mě chodecké hole, jejichž měkké konce se během putování dávno ošoupaly a zbyly jen ostré kovové hroty. Pomáhá, když o tom povím, byť na dálku, partnerovi. A poslední roky i teoretická příprava od manželů Houdkových skrz knihu Moderní sebeobrana, jejíž zásady si před cestou i během ní opakuji.

Situace, ze kterých mám obavy

Místo, kde budu daný den venku spát, je nejčastějším zdrojem obav, nikoli strachu. Obavy nejspíš souvisí s nejistotou. Zatímco v ČR většinou poznám podle mapy, kde bych mohla přespat, a přesto mám obavu, v zahraničí to nefunguje. Lesy můžou být zarostlejší, krajina zastavěnější a oplocená. Nejlépe se cítím, když můžu spát na nouzovém nocovišti (v ČR třeba na Šumavě), v turistických kempech zdarma (v Estonsku), a když daná země povoluje spát venku a lidé jsou na to zvyklí (třeba ve Švédsku). Tyto obavy okamžitě odpadají, když cestuji alespoň ve dvojici, podobně jako mnoho dalších.

Další zdroj obav je setkání s divočáky nebo s hospodářskými zvířaty. Divočáci jsou prostě macci a nejsou to býložravci, a tak si vždy raději zjistím, jak se při setkání s nimi chovat, podobně jako vím u medvědů, že je potřeba vydávat zvuky, především když je krajina zarostlejší a mohla bych je překvapit někde v křoví. Jak postupovat při samotném setkání se dá také nastudovat. Hospodářská zvířata jsou zase zvědavá, jsou zvyklá na člověka, krávy nemusí znát sílu svých rohů, ovce hlídá pes a osli jsou často nadržení. O býcích už tu něco padlo.

Také mám obavu z lesní tmy, po západu slunce už chci být pěkně na louce, na pláži nebo alespoň na kraji lesa. Lesní tma je plná stínů, nevyhovuje mi, někdo se v ní naopak může cítit skrytý.

Největší obavu mám z lidí, především ze skupin, kde se mohou členové provokovat nebo se předvádět, ale taky z opilých lidí nebo lidí zoufalých, často z mužů víc než z žen. Proto se ráda před setměním vyhýbám civilizaci, což ne vždy jde. I proto, že jsem přirozeně milá a slušná a nejspíš bych měla zábrany před někým utíkat, byť by mě následoval do temné uličky, nebo se bránit, dokud s ním nebo s ní neprohodím pár slov.

Kdy se naopak nebojím

A pak tu jsou situace, kdy obavy nemám, i když myslím, že bych mohla být víc obezřetná. Například nemám obavu z počasí, lépe řečeno mě doběhne až s bouřkovými mračny a blesky, kdy jsem nahraná. Nevím, kam je bezpečné se schovat, a tak si nakonec přivážu tarp na jediný strom na nejvyšším kopci široko daleko! Zdá se, že obavy mě nejspíš chrání před blbostí.

Nemám obavy z vlků, protože o nich vím dost informací. Vím, že jsou plaší, a navíc o mně dávno ví. Nemám obavu ze zranění, ale nosím s sebou lékárničku. Poradila jsem si, když se mi ztratila kreditka, nosím s sebou hotovost. A kdyby se mi ztratil mobil, mám u sebe na papírku napsaných pár čísel blízkých lidí. Nemám obavu z toho, že bych mohla mít epileptický záchvat, i když to byl dřív nejspíš hlavní zdroj obav mé rodiny. Nemám obavu, že mi někdo ukradne věci. Nemám obavu, že se ztratím. Nejspíš proto, že prakticky nikdy nechodím divočinou a mimo stezky.

Z čeho vy máte při cestách po Evropě obavu? Chcete vyrazit na vlastní pěst putovat, ale něco vám v tom brání? A nedá se na to připravit?