Ester Dobiášová

Bill Gates: Jak zabránit klimatické katastrofě (2021)

Přehledná, čtivá a především srozumitelná kniha nejen o klimatické krizi, ale i cestách k řešení, jak stáhnout 51 miliard tun emisí dnes na nulu v roce 2050. Bill Gates popisuje roli státu, firem (trhu) i jednotlivců. Je zastáncem obnovitelných zdrojů, ale jako stabilní, celoroční zdroj elektřiny je podle něj teď nejsmysluplnější jaderná energie. Opakovaně upozorňuje na potřeby těch nejzranitelnějších, vyzdvihuje sociální rovinu dopadů krize i navrhovaných řešení.

Kniha je dobrým startem i pro orientaci v tématu. V úvodních kapitolách nás vnáší do tématu klimatické změny a proč je důležité usilovat o nulové emise. „Napadá mě skvělé přirovnání: Klima je jako vana, která se pomalu napouští vodou. I když z kohoutku poteče jen drobný čůrek vody, vana se stejně nakonec naplní a voda přeteče na podlahu. Takové katastrofě musíme zabránit. Snahy o pouhé omezování emisí – nikoliv o úplné zastavení – nám nepomohou. Jediným rozumným cílem jsou nulové emise.“ (s. 13)

Ve čtvrté až osmé kapitole systematicky rozebírá dílčí oblasti, které tvoří oněch 51 miliard tun emisí: způsob, jak vyrábáme a využíváme elektřinu (27 %), jak vyrábíme materiály, např. beton, ocel, sklo, plast aj. (31 %), jak pěstujeme plodiny a chováme dobytek (19 %), jak funguje doprava (16 %) a jak klimatizujeme a vytápíme (7 %).

Bill Gates věří v sílu inovací. „Cestu k nulovým emisím z výrobního průmyslu můžeme shrnout do čtyř bodu: 1. Elektrifikace všech procesů, které se dají elektrifikovat. To vyžaduje řadu inovací. 2. Zásobování elektřinou z dekarbonizované rozvodní sítě. To také vyžaduje řadu inovací. 3. Absorpce zbylých emisí pomocí technologie zachycování uhlíku. To také. 4. Efektivnější využívání materiálů. Taktéž.“ (s. 122)

Co podle něj potřebujeme za technologie? Bezemisně vyrobený vodík; skladování elektřiny v síti, které pokryje celou sezónu; elektropaliva, pokročilá biopaliva, bezuhlíkový sement, bezuhlíková ocel; nemaso, buněčné maso a rostlinné mléčné výrobky; bezuhlíková hnojiva, jaderné štěpení příští generace, jaderná fúze, zachycování uhlíku (přímé zachycování ze vzduchu i zachycování pomocí filtrů), podzemní přenos elektřiny, bezuhlíkové plasty, geotermální energie, přečerpávací vodní elekrárny, skladování termální energie, plodiny odolné vůči suchu i záplavám, bezuhlíkové alternativy palmového oleje, chladicí kapaliny bez obsahu F-plynů.

Jakmile se v knize objevují velká čísla, např. 51 miliard tun nebo megawatt, nabízí pomůcku, jak číslo uchopit. Například dává tip: „Kdykoliv narazíte na nějakou zmínku o tunách skleníkových plynů, převeďte si je na procenta z jednapadesáti miliard, což je v současnosti celkové množství uvolňovaných emisí (ekvivalentů oxidu uhličitého) za rok.“ (s. 62) Nebo ke spotřebě energie: „Kdykoli je řeč o kilowattu, představte si dům, gigawatt znamená město. Stovky a více gigawattů větší stát.“ (s. 66) Kahneman by se potěšil.

Obecně se autor, potažmo překladatelka, snaží být co nejsrozumitelnější. Na závěr každé kapitoly je krátké shrnutí nebo doporučení. Kapitoly jsou dělené do podkapitol a často do vytučněných bodů.

A na závěr slova, která se mi líbí: „Ať už spoléháte na soukromý sektor, vládní intervence, aktivismus nebo kombinaci těchto přístupů, všechny proudy sledují stejný cíl – zastavit změnu klimatu. Je pochopitelné, že máte potřebu se ohrazovat vůči názorům, s nimiž nesouhlasíte. Jen doufám, že věnujete více času a energie na podporu těch, s nimiž souhlasíte, než na vyvracení těch, které jsou vám proti srsti.“ (s. 243)

Doporučuji si přečíst také recenzi od Jiřího Svobody.

Timothy Snyder: Tyranie: 20 lekcí z 20. století (2017)

Timothy Snyder (profesor historie) sepsal stručně a srozumitelně dvacet preventivních kroků proti nástupu tyranie. Lekce staví na zkušenostech z 20. století, především z druhé světové války – a co jí předcházelo, cituje Hannah Arendtovou i Václava Havla a poukazuje na rizika vlády Donalda Trumpa (vydáno roku 2017).

Pro mě je jeho kniha zároveň výzva. Ukazuje mi dvacet oblastí, ve kterých bych se neměla váhat občansky angažovat. Dává mi dvacet příležitostí k reflexi historie i mé vlastní povahy.

Více v recenzi na blogu.

David Haskell: Utajený les (2018)

Slovo, které podle mě knihu vystihuje, je: blízkost. A napojení. David Haskell, americký biolog, ale také autor básní, esejů a opery!, si vytyčil v lese kruh, který každý den po dobu jednoho roku navštěvoval a pozoroval. To, co se jeví jako technika všímavosti (mindfulness), je díky jeho odborným znalostem obohaceno o přírodovědné, fyzikální i filosofické souvislosti, které by jiným lidem mohly uniknout.

Kniha se dělí do několika kapitol, jako je Partnerství, Vítr, Stopy, Světlušky, Pozorování atd. Časově je autor uspořádal podle měsíců. Co bych ještě vyzdvihla je místy poetický jazyk, díky kterému jsem se často cítila velmi poklidně.

Kniha mi v lecčem připomínala další moji oblíbenou knihu Očima malé poletuchy od čínského autora Ka-shiang Liu, kde autor ještě více poeticky rozmýšlí nad současným světem, jeho texty mají především environmentální a filosofický přesah.

Petr Třešňák & Petra Třešňáková: Zvuky probouzení (2020)

Za mě silné vyprávění o hraniční životní zkušenosti, o lásce a nalézání se. Zaujala mě i role matky. Z anotace: „Kniha manželů Třešňákových vypráví příběh výchovy dcery s autismem spojeným s mentální retardací a vážnými projevy chování. Není primárně svědectvím o autismu, ale spíše o hledání rovnováhy v extrémně náročné životní situaci a vnitřním vyrovnávání se s narozením postiženého dítěte. Rodiče dnes čtrnáctileté Dorotky čtivou formou reflektují vnitřní proměnu, kterou jim roky nepřetržité péče přinesly, zachycují kouzelné momenty života s atypickým dítětem i děsivá dramata jeho neklidu a sebepoškozování. Text, v něž se prolíná perspektiva otce a matky, střídá vyprávění o každodenních situacích s psychologickou a spirituální reflexí.“

Amy Whitaker: Kreativní myšlení (2017)

Tato kniha mě upamatovala, jak uspokojující je pozorovat, být zvídavá a klást si otázky namísto neustálé potřeby hned nacházet řešení a výsledky. A sledovat, co mě přitahuje jako kormidelník na moři, když vyhlíží světlo majáku.

Zajímavou částí pro mě bylo zamyšlení nad skladbou profesního i uměleckého portfolia, které autorka přirovnala k sedačce. Můžete pracovat na vícero finančně nejistých, i když zajímavých projektech, které vám ale nenabízí stabilitu, nemůžete se v nich bezpečně usadit a opřít se o ně. Zároveň ne každému vyhovuje mít hlavní úvazek, i když po finanční stránce může být dost pohodlný. Dá se o tom přemýšlet i jinak. Pokud chcete mít pocit jistoty a opory, můžete mít jeden větší, stabilní projekt (nebo kratší úvazek), který vám zajistí finanční zabezpečení, to bude vaše sedačka, zároveň se i díky němu můžete pouštět do nejistějších projektů, které budou uspokojovat jiné vaše potřeby a které si můžete představit jako různobarevné polštářky na vaší sedačce. Zútulňují ji a dělají vám radost. Různorodé portfolium tohoto typu vyhovuje i mně.

Petr Ludwig: Konec prokrastinace (2013)

Prokrastinace mě netrápí. Naštěstí. I přesto mě kniha obohatila natolik, že ji dávám do seznamu: například jsem si podle ní vypracovala svoji osobní vizi, která mě motivuje k plnohodnotnějšímu životu. Nejlepší mi přijde, že jako hojně překládaný bestseller vede čtenáře namísto výkonu k přesahovosti, k altruismu. Navíc je čtivý a místy hravý.

Kromě osobní vize se mi líbí cvičení na rozvíjení hrdinství, které může posloužit i při naplňování výzev z Tyranie od Snydera: „Jak trénovat hrdinství? Zimbardo vzal na naší schůzce fixu a namaloval si na čelo velkou černou tečku. Chtěl nám tím předvést jednoduchý způsob, jakým hrdinství trénovat. Pokud člověk s tečkou na čele chodí celý den, jezdí autobusem, nakupuje, mluví s lidmi, přestane mu postupně vadit, že je terčem zkoumavých pohledů. Zvykne si na svou odlišnost. Nepříjemný sociální tlak na něj přestane působit. Zvykne si opouštět svoji sociální komfortní zónu a naučí se vystupovat ze stáda. Zimbardo nám vysvětlil, že hrdina je vždy tak trochu deviant. Zimbardovský hrdina se nenechá tolik ovlivnit okolím. Dokáže vystoupit z davu a udělat nějakou činnost jako první. Má schopnost být odlišný, protože je na to díky tréninku zvyklý.” (s. 162)

Viktorka Hlaváčková: Hory a nekonečno (2020)

Viktorka inspirovaná mimo jiné i Mílou Nevrlým a jeho Karpatskými hrami putuje nalehko po východních horách klidně i půl roku v kuse. Chodí sama, i když si tu a tam musí vymyslet fiktivního manžela. Z jejího blogu čerpám dobré tipy na lehkou výbavu a její kniha mě těší díky nevšedním zkušenostem, filosofickému přesahu a napojení na přírodu i na sebe. Viktorka ukazuje svojský způsob života, což je vždy cenné a inspirativní.

Alan Weisman: Svět bez nás (2009)

Parádní myšlenkový experiment nabitý informacemi, kterými můžete ohromovat přátele. Nejvíc napoví anotace: „Zajímalo by vás, co by se stalo, kdyby ze dne na den z naší zeměkoule zmizeli lidé? Jak dlouho by zůstaly po lidech na naší zemi stopy? Jak rychle by se zhroutila námi vybudovaná infrastruktura? Jak dlouho by bez naší péče vydržely stavby, metro a města? Památky a umění? Co z toho nejdéle, a co by naopak spadlo jako první? Kteří živočichové by z našeho zmizení profitovali, a kteří by naopak zanikli s námi? Předpokládá se např., že by spolu s námi zcela přirozeně vyhynuli švábové, ale ptáci by na tom byli mnohem lépe a vyvinuli by se v mnohé nové druhy. Jak by dopadly farmy, pole, národní parky a zahrady? Nejdelší životnost na zemi bez nás by měly bronzové sochy, umělá hmota a radiové vlny. Zároveň je z některých oblastí na zemi, které člověk poničil, a posléze opustil (např. Černobyl), patrné, že příroda má sebeuzdravující moc.”

Zaujalo mě, že abychom v oblasti Rocky Flats před uloženým radioaktivním odpadem varovali lidi v budoucnosti vzdálené 10 000 let, vyvěsili jsme varování v sedmi jazycích doplněné obrázky. „Varování bude vytesáno do dvacetitunových žulových monumentů vysokých sedm a půl metru. Stejné upozornění bude umístěno i na dvaceticentimetrových kotoučích z pálené hlíny a oxidu hlinitého, které budou náhodně zakopány do země na celé ploše uložiště. (…) Celý prostor bude obehnán desetimetrovým hliněným valem o stranách dlouhých osm set metrů. Val bude osazen magnety a radarovými reflektory, aby budoucí příchozí byli všemi možnými způsoby varováni, že pod povrchem se něco skrývá.” (s. 273) Nebo že „čajovníkové plantáže v Turecku dostaly tak jednotnou dávku záření, že se sáčky tureckého čaje na Ukrajině málem používaly ke kalibraci dozimetrů.” (s. 285) Podobně zajímavě se autor rozepisuje o vzkazu pro mimozemské civilizace, které navrhl taktéž Jon Lomberg.

Víte, kdo je největší zabiják ptáků? „Některé studie připisují jedné potulné kočce až dvacet osm zabitých ptáků ročně. Temple a Coleman vypozorovali, že kočky na venkovských farmách mají mnohem více úlovků. Srovnali svá zjištění se všemi dostupnými údaji a došli k odhadu, že na wisconsinském venkově žijí asi dva miliony toulavých koček, které zabijí ročně nejméně 7,8 milionu, ale spíše 219 milionů opeřenců. A ti je jen venkov ve Wisconsinu. Celostátně se toto číslo patrně blíží miliardám.”

A pak jeden bizár: „Evropský špaček – který je dnes všudypřítomný ptačí škůdce od Aljašky až po Mexiko – byl v New Yorku vysazen proto, že měl někdo dojem, že město bude kultivovanější, když budou v Central Parku hnízdit všichni ptáci, o nichž se ve svém díle zmiňuje Shakespear.” (s. 47)

Barbara Demick: Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji (2014)

Nahlédla jsem skrze příběhy několika lidí do země, o které jsem toho příliš nevěděla. Čtivá a zajímavě strukturovaná kniha. Převládající emoce je bezvýchodnost. Více poví text z Databáze knih:

„Novinářka Barbara Demicková ve své knize Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji odhaluje nevídané skutečnosti ze země a společnosti, o nichž toho zbytek světa mnoho neví. Sleduje osudy šestice lidí: tajně se scházejícího mladého páru, idealistické lékařky, malého bezdomovce, vzorné pracovnice továrny milující Kim Ir-Sena víc než svou rodinu a její vzdorovité dcery.

Demicková strávila šest let pečlivou rekonstrukcí života ve městě zapovězeném cizincům. Jako zdroj informací jí sloužily rozhovory s uprchlíky, propašované fotografie a videa. Kniha popisuje chaos způsobený smrtí Kim Ir-Sena, po němž následoval suverénní nástup jeho syna Kim Čong-Ila, zničující hladomor, na jehož následky zemřelo odhadem dvacet procent populace a vzedmula se vlna ilegálních útěků ze země.

Mnohé knihy o Severní Koreji se soustředí na problematiku jaderného zbrojení. Není co závidět je jedna z mála, které se zabývají tím, jak se žije obyčejným občanům této země. V knize ožívá v pozoruhodném detailu realita všedních dní v nejrepresivnějším totalitním systému dneška.”

Jonathan Drori: Kolem světa za 80 stromy

Stromy mám opravdu ráda, ale tato kniha není zdaleka jen o nich. Je i o místech, kde rostou. Fascinuje mě, jak autor v zastoupení jednoho stromu vykresluje historii celého státu, jeho přírodní podmínky i zajímavosti. Tato struktura na mě působí postmoderně a opět jsem bohatší o spoustu zajímavých informací.

Například přes platany Drori popsal průmyslovou revoluci v Anglii. Pokud jste někdy byli v Londýně, víte, že tam rostou platany na každém rohu. Mají totiž schopnost sloupávat kůru po vrstvách, což se velmi hodí, když jim ji zacpaly splodiny z výfuků a továren. Jako jedny z mála tak ve městě přežily.

Komu by nestačilo deset knih, přidávám další tipy: