V čerstvě napadaném sněhu líšeňské rokle se během dne objevují obrazce jako zimní obdoba kruhů v obilí. Stačí chvíli počkat a je po záhadě. Tvůrci jsou děti, které v kuliších a palčácích brázdí okolí na bobech a na saních nebo staví sněhuláky a koulují se do zemdlení.
Boby mají různé barvy: červené, zelené, modré, vždy křiklavé, rozpoznám je i ze sedmého patra. Děti na nich sjíždí svahy, sisyfovsky je vyvezou opět nahoru a šup s nimi dolů. Těm menším pomáhají jako tažní psi dospělí lidé, stačí je (nejspíš) jen popohnat bičíkem nebo je odměnit přestávkou na cigaretu a popovídání s dalšími tahouny.
Zdá se, že každé bydlení má své výhody. Život v sedmém patře paneláku mi přinesl kromě krásného výhledu na mraky a na Pálavu i prudké svahy. Koupím si lopatu – levný a ultralehký kus žlutého plastu, vhodný i na cesty – a vyrážím.
Dětskou radost ve mně probouzí ledasco, sjíždění zledovatělých kopců, které bych zařadila do kategorie černých sjezdovek, patří mezi ně. Nevím, zda i děti bolí naražená kostrč tak, že nelze jinak než sedět rovně, alespoň se nehrbím.
Na Vánoce budu v Nízkých Tatrách. To bude jízda.
Co na srdci, to v prstech