Les se probouzí od země. Minimálně ten, který mě obklopuje – dubohabřinový. Zpod spadeného listí se proderou jako první jaterníky a fialky, vystřídají je bělostné sasanky hajní a žlutavé sasanky pryskyřníkovité, plicníky s modrofialovými hlavičkami, petrklíče (podle sv. Petra, který upustil u brány na zem klíče a na tom místě vyrostly vícehlavé prvosenky), jen na chviličku dymnivky a před záplavou konvalinek se hlásí o slovo ještě hrachory jarní, mé nejmilejší.
Spolu s květinami je hustší a hustší i pokrývka z trávy. I keře těží z dostatku světla a olisťují se v předstihu před stromy, které je později zastíní svými korunami. Kvetou dříny. Vše je tak šťavnatě zelené, prosvětlené jarními paprsky – kažedou hodinu v jiném světle, každý den o něco zarostlejší.
Probouzející se les, foto Ester Dobiášová
Tu a tam šustne v listí myška, proletí datel, odvážná sýkorka si div hlavu nevykroutí, kdo se to k ní blíží po pěšině. Zajíce vyplašíme u potoka, jinak tu žádné savce nevidím. To až navečer, možná, nebo snad zítra.
