Ester Dobiášová

Timothy Snyder (profesor historie) sepsal stručně a srozumitelně dvacet preventivních kroků proti nástupu tyranie. Lekce staví na zkušenostech z 20. století, především z druhé světové války – a co jí předcházelo, cituje Hannah Arendtovou i Václava Havla a poukazuje na rizika vlády Donalda Trumpa (vydáno roku 2017).

Pro mě je jeho kniha zároveň výzva. Ukazuje mi dvacet oblastí, ve kterých bych se neměla váhat občansky angažovat. Dává mi dvacet příležitostí k reflexi historie i mé vlastní povahy.

Tyranie je dle Snydera stav, kdy na sebe jedinec nebo skupina strhnou moc, anebo momentální držitelé moci pro vlastní prospěch obcházejí ustanovení zákona. Hlodá ve mně nezodpovězená obava, jak s předstihem a přesně rozpoznat, že se k tyranii schyluje, jak nepropadat předběžně paranoii nebo obavám, které můžou být ochromující.

Historii vnímá jako zdroj varování a poučení. Díky ní můžeme odhadovat rizika vývoje současné situace. Jenže historii zkoumáme až zpětně: rozebíráme jednotlivé události s vědomím celku (a celkem myslím to, co nám bylo ukázáno z perspektivy toho, kdo nám to ukazuje). Události se navíc ani nevyvíjí v do sebe zapadajících krocích, i když se to tak může zdát. Činy mohou vyvolat celou řadu reakcí, na něž v následujícím kroku reagujeme. Můžeme si promyslet v rámci strategie, jak reagovat na ty či oné rozbíhající se sledy událostí, ale za ně už nevidíme, pouze upravujeme strategii na základě cílů.

Vyhodnotit, kdy se schyluje k tyranii, nesvedu, ale chci okomentovat, jaké kroky jde minimálně dělat v rámci prevence podle Timothy Snydera a co si z nich odnáším:

Za prvé: Nepodřizuj se předem*

„Autoritářský režim si většinu své moci nemusí ani vynucovat. Získá ji samovolně. Lidé uvažují, co po nich nejspíš bude represivnější vláda chtít, a pak se podle toho dobrovolně chovají, aniž by jim to kdokoli přikazoval. Občan, který se takto přizpůsobí, dává stávající moci najevo, čeho může do budoucna dosáhnout. (…) Vládcové možná zprvu ani nevědí, že jsou občané ochotní vzdát se té či oné hodnoty, porušit ten či onen princip.“

V tomto bodě jsem narazila na slabinu, kterou pociťuji vždy, když zvažuji účast na demonstraci nebo nenásilné přímé akci. A to je povrchní znalost mých práv a povinností coby občanky demokratického státu – a práv a povinností Policie ČR. Když nevím, co mi za mé činy hrozí (a že mi často nic nehrozí), držím se zkrátka, i když by byla bývala potřeba se ozvat hlasitěji.

Podřizuji se tak abstraktní obavě z možných následků, které vychází z nevědomosti. Jsem ochotná přijmout zodpovědnost za své činy, ale když si namísto pokuty za přestupek představím zadržení nebo zápis do rejstříku, když nevím, kdy a proč po mně může policie chtít prokázání totožnosti a jaké otázky mi může klást a jaké ne, cítím se bezbranně. A navíc vnímám policii jako někoho, z koho bych měla mít strach, přitom má zkušenost s ní je pozitivní.

Jak na to? Postupně si proto studuji přehledně zpracované „Férové vyšetřování“ od Ligy lidských práv, Listinu základních práv a svobod a Ústavu České republiky. Můžu se účastnit workshopů, třeba od Limitů jsme my, nebo jet na Klimakemp.

Za druhé: Ochraňuj instituce a braň je

Timothy Snyder nás vyzývá, abychom si zvolili instituci, na které nám záleží (soud, noviny, zákon nebo třeba odbory), a stáli na její straně. „Obvykle předpokládáme, že se instituce automaticky ubrání i těm nejpřímočařejším útokům,” ale není tomu tak, upozorňuje.

Jak na to? Podobně jako u dalších kroků mi pro orientaci pomáhá sledovat, na co reaguje spolek Milionek chvilek pro demokracii. Po zvážení se k nim můžu přidat, protože volí dobré nástroje, jak se ozvat. I proto také podporuji předplatným týdeník Respekt.

Za třetí: Varuj se státu jedné strany

„Neustálá obezřetnost je cenou za svobodu.” Tady bych měla obavu z paranoii.

Jak na to? Zároveň Snyder upozorňuje, že nikdy nevíme předem, které volby jsou ty poslední. Tak k urnám, dámy a pánové!

Za čtvrté: Přijmi zodpovědnost za podobu světa

Zodpovědnost je moje oblíbené téma. Zodpovědnost za svá rozhodnutí, zodpovědnost za své emoce a své činy, zodpovědnost vůči druhým, vůči zvířatům a planetě.

Tato kapitola je hodně o symbolech jako zástupných znacích možné tyranie. „Symboly dneška napomáhají realitě zítřka. Nepřehlížej hákové kříže a další znamení nenávisti. Neodvracej oči a nezvykej si na ně. Odstraňuj je sám a buď v tom ostatním příkladem.” Nebo: „Jednoho dne ti možná dá někdo příležitost symbolicky projevit svoji loajalitu. Dbej na to, aby příslušné symboly nevylučovaly ostatní obyvatele země.”

Nelze si nevybavit film Poslední dny Sophie Schollové (podle skutečné události), který ve mně vyvolal hluboký obdiv i hrůzu z odvahy členů nenásilné protinacistické skupiny Bílá růže. Proti propagandistickým plakátům nacistů vyvěšovali protiválečné a protinacistické letáky a burcovali spoluobčany k odporu, za což byla Sophie (22 let), její bratr a další člen odsouzeni k popravě gilotinou.

Snyder zde také zmiňuje pověstného zelináře z Havlovy eseje Moc bezmocných. Přistoupit na pravidla hry znamená tu hru hrát.

Jak na to? Na protitlakovou stěnu u vchodu do bývalého atomového krytu poblíž místa, kde jsem žila, nastříkal někdo hákové kříže. Udělala jsem to, co častokrát: nic. Za pár dní je někdo jiný přestříkal znakem Antify. Jednou jsem přemýšlela, zda strhat na zastávce v obci plakáty Tomio Okamury – už nevím, k čemu vyzývaly, ale podporovaly nacionalismus a snad i radikalismus, nepamatuji si. Mé argumenty mi přišly chabé a M. mi to vymluvil. Cestu tedy ještě hledám. Návrhy?

Za páté: Pamatuj na profesní etiku

„Právní stát se nedá rozvrátit bez právníků.”

Snyder klade otázku, jak nastavit etická pravidla tak, aby i při nástupu tyrana byla poprava bez soudu vyloučená, operace bez souhlasu pacienta nepřípustná nebo aby podnikatelé odmítali otrockou práci (dnes často i dětí) kvůli výdělku?

„Právě, když se tvrdí, že nastala výjimečná situace, musí být profesní etika závazná. Nemůže pak dojít k žádnému pouhému plnění rozkazů.” Nejspíš by tedy musely mít profese vnitřní kodex, na který by zástupci dané profese zároveň museli být hrdí, musel by být součástí jejich statutu a nesměli by z něj ustoupit bez pokoření a vyloučení.

Jak na to? Protože pracuji hodně se slovem, znamená to pro mě neuchylovat se ke zjednodušujícím nebo zavádějícím formulacím sdělení, abych dosáhla daného cíle, nemanipulovat, nehrát na pudové emoce, jako je strach, netlačit bez opodstatnění. A to chce hodně obezřetnosti a reflexe.

Za šesté: Střez se milic

Ihned mě napadli Kotlebovci procházející slovenské vlaky. Víc k této kapitole nemám.

Za sedmé: Pokud musíš nosit zbraň, používej ji s rozmyslem

Za osmé: Vykroč z řady

Hned po zodpovědnosti je pro mě opouštění stáda další velmi lákavé téma. Osahávat si hranice své komfortní zóny, překračovat je a vracet se.

Vzpomněla jsem si na nástroj „Hrdinství” z knihy Konec prokrastinace od Petra Ludwiga. Označuje jím dovednost, kterou můžeme cvičit každý den: vědomě opouštět komfortní zónu. „Jak trénovat hrdinství?” píše na straně 162. „Zimbardo vzal na naší schůzce fixu a namaloval si na čelo velkou černou tečku. Chtěl nám tím předvést jednoduchý způsob, jakým hrdinství trénovat. Pokud člověk s tečkou na čele chodí celý den, jezdí autobusem, nakupuje, mluví s lidmi, přestane mu postupně vadit, že je terčem zkoumavých pohledů. Zvykne si na svou odlišnost. Nepříjemný sociální tlak na něj přestane působit. Zvykne si opouštět svoji sociální komfortní zónu a naučí se vystupovat ze stáda. Zimbardo nám vysvětlil, že hrdina je vždy tak trochu deviant. Zimbardovský hrdina se nenechá tolik ovlivnit okolím. Dokáže vystoupit z davu a udělat nějakou činnost jako první. Má schopnost být odlišný, protože je na to díky tréninku zvyklý.”

Snyder dává příklad Rosy Parksové, která – a teď cituji z Wikipedie – „patřila k nejznámějším aktivistkám za práva černochů v USA. V prosinci 1955 byla v alabamském Montgomery zatčena, protože odmítla v autobusu uvolnit místo bělochovi, což vedlo k bojkotu autobusové dopravy v Montgomery. Tento případ vedl k velkým protirasistickým protestům a představoval zásadní krok v rozvoji hnutí za černošská práva v USA. Rosa Parksová se stala jeho symbolem.”

Snyder píše: „Jakmile dáš příklad, kletba jménem status quo se prolomí a ostatní tě budou následovat.” M. mě upozornil, že čin Rosy Parksové byl spouštěčem: hnutí už bylo připraveno, pouze vyčkávalo na příležitost, pomocí které vzedme vlnu pozornosti k tématu rasové segregace.

Jak na to? Inspirovala bych se Terezou z této kapitoly, která pomohla uprchnout rodině Židů z ghetta ve Varšavě, a zkusila bych si už teď normalizovat morální jednání. Doufám, že jednám morálně, ale vždy mě fascinuje, že jsem schopná v zimě přejít bezdomovce nebo bezdomovkyni, kteří budou očividně trávit noc venku. O nic mě nežádají, ale připadá mi morálně zdravé je sama oslovit a nabídnout jim peníze na ubytovnu. Pokud bych chtěla řešit problém bezdomovectví jako takový, chápu, že to není efektivní řešení. Tak či tak ale není dobré přejít člověka, když mu hrozí nebezpečí, které s sebou zima nese v podobě omrzlin a hůř.

Dávám si tak do úkolníčku: vystupovat z komfortní zóny, cvičit hrdinství, dokud o nic nejde, a zjistit si, jak můžu pomoct lidem v nouzi v danou chvíli (kde jsou v okolí noclehárny, co když je ten člověk opilý, jak tento systém funguje apod.).

Za deváté: Nepoužívej fráze, přemýšlej o tom, co říkáš

V této kapitole je celá řada knih, které Snyder doporučuje k přečtení. Tyranie: 20 lekní z 20. století je spíš úvod, průvodce občanské angažovanosti proti totalitě. Pokud vás ale zajímá tyranie jako taková, případně totalitní režimy apod., stačit určitě nebude.

„Kdo se vzdá faktů, vzdává se svobody. Pokud už nic není pravda, nikdo nemůže kritizovat držitele moci.”

Za desáté: Věř v pravdu

Jak na to? Rozvíjet kritické myšlení, sledovat vědecký konsenzus, nepropadat konspiračním teoriím, něšířit neověřené informace. „Postpravda je předehrou fašismu.” Jednoduchá pravda neexistuje.

Za jedenácté: Hledej, pátrej, analyzuj

Tento bod se mi pojí s vírou v pravdu. Snyder nabádá uvažovat samostatně, věnovat čas rozsáhlejším článkům. Když nějakou informaci předáváme druhým, přijámáme tím za ni zodpovědnost.

Pokud zpětně zjistíte, že jste šířili nepravdu, přiznejte chybu a pod příspěvek napište, jak je to doopravdy. Stejně tak lidem, kteří ho sdíleli. Nenechte šířit lži. Titulky jsou mnohdy záměrně chytlavé, přečtěte si i text. Spousta lidí čte pouze titulky.

Za dvanácté: Dívej se cizím lidem do očí a neváhej s nimi prohodit pár slov

„Posledním politickým útočištěm je mít přátele.“

Jak na to? V atmosféře udavačství, která je pro totalitní systémy charakteristická, je dobré vědět, komu můžete důvěřovat. A vytvářet si už dnes kolem sebe síť vztahů na důvěře postavených. Za mě je otázka, jak to nedělat prospěchářsky, což vztahům jen škodí. Učit se být autenticky milí a mít rádi lidi?

Za třinácté: Nezapomínej, že politika je tělesná, a únik před tyranií vyžaduje pohyb

Další oblíbená kapitola, protože přímo reaguje na to, co je mi nejvlastnější a co mám ráda. Snyder nabádá jít ven, zkoumat, ocitat se na neznámých místech s neznámými lidmi v neznámých situacích. Já jsem z povahy pozorovatel (což je nevýhoda, když máte proti něčemu zasáhnout, nejdřív si to musím pořádně vyhodnotit) a průzkumník, hýčkám si zvědavost a ráda putuji s tarpem, což je nekomfortní, ale dostávám se tím do ne zcela běžných situací. A mohla bych víc, a zde je dobrý důvod.

Zároveň Snyder doporučuje hledat nové přátele a držet se jich, což se mi opět pojí s obavou z prospěchářství a neupřímnosti.

Za čtrnácté: Chraň si soukromí

Pro mě nejproblematičtější a nejrizikovější kapitola. Nabádá k něčemu, čeho se mi zdá nemožné držet. „Svobodní jsme jen tehdy, pokud máme kontrolu nad tím, co o nás lidé vědí a za jakých okolností se to dozvídají.“ Ale to především na internetu nevíme. „Kdo dokáže proniknout do tvého soukromí, ten tě také může kdykoliv ponížit a svévolně bořit tvoje vztahy.“ Zároveň se nechci odhlašovat z Facebooku a nepoužívat internet.

Myslím, že kdyby došlo na tyranii, záznam činnosti na internetu a informace, které o sobě sdílíme, nás položí. Pro tyrana nebo tyranku to musí být jako poklad.

Jak na to? Snyder doporučuje pravidelně očišťovat počítač od malwarů. Osobní otázky řešit osobně. Za mě je to i výzva si znovu projít a aplikovat kurz digitální bezpečnosti. Jak pracovat s hesly, jak si upravit sdílení na FB apod.

Za patnácté: Přispívej na dobrou věc

Jak na to? Přispět svým časem jako dobrovolník/ice – i z odborné pozice –, nebo penězi na dobrou věc. Tedy konat dobro a pomáhat druhým, kteří ho již konají. V oblasti, která nám připadá důležitá. Na to se mi nabaluje otázka, koho podpořit, aby vynaložené úsilí mělo dopad. Navedení najdete v mém článku Jak efektivněji zlepšit svět nebo přímo pročtením webu Spolku pro Efektivní Altruismus.

Za šestnácté: Uč se od svých bližních v zahraničí

Za sedmnácté: Pozor na nebezpečná slova

Nebezpečnými slovy má Snyder na mysli extremismus a terorismus. Nabádá dávat si pozor na slova jako krize nebo výjimečný stav (ten trval ve fašistickém Německu 12 let), mohou být fatální. Máme se vzepřít, když se vlasteneckého vyjadřování používá falešně a zrádně (s důrazem na Trumpa, přeci jen směřuje své poselství hodně k Američanům).

Nevzdávat se svobody ve jménu bezpečí je opravdu těžká rada ve chvíli pandemie. Protože nemám důvěru ve vládu a její rozhodnutí, obracím od počátku k tomu, co potřebují zdravotníci a chovám se zodpovědně vůči nim, vůči zdraví druhých lidí i svému zdraví, abych nepodporovala svými činy přeplnění nemocnic, kolaps a zbytečná úmrtí. Přála bych si, aby vláda podporovala solidaritu (která tu tak očividně bujela na jaře 2020) a zodpovědnost vůči druhým.

Za osmnácté: Když nastane, co bylo nemyslitelné, zachovej klid

Zachování klidu u mě leckdy hraničí s apatií nebo nezájmem, těžko rozlišit, do jaké míry je to zdravý postoj. Snyder nabádá odhalovat manipulaci se strachem a vzepřít se jí.

Za devatenácté: Miluj svoji vlast

V této kapitole zaznívá nejvýrazněji kritika Donalda Trumpa. Přestože se zaštiťuje vlastenectvím, je to nacionalista. Já si například pod vlastenci představuji národní obrozence, T. G. Masaryka, Karla Čapka, Václava Havla a jim podobné. Sama se necítím být vlastenkou, spíš humanistkou, ale dává mi smysl posuzovat národ měřítkem univerzálních hodnot.

Za dvacáté: Měj odvahu

„Pokud není nikdo ochoten zemřít za svobodu, potom zemřeme v tyranii,“ je vše, co k tomuto bodu Snyder píše.

Ochota položit za něco život se pojí i s tím, v čem a s čím bychom byli ochotni žít. O tom se dá pouze nezávazně přemýšlet, ale jak bychom se zachovali v konkrétní situaci, to se dozvíme až v dané chvíli. Vladimír Dzuro, vyšetřovatel válečných zločinů, upozorňuje, že z naší pozice lidí, kteří žijí v bezpečí, svobodně a nečelí žádným nebezpečím, si nedokážeme předem představit, jak bychom jednali v krizové situaci. Uvidíme?

*protože jsem si poznámky vypisovala z audio knihy, neudávám přesnou stranu. Citace najdete v příslušných kapitolách.