Stěhuji se. Opouštím známé místo, přemisťuji věci, zabydluji nový, neokoukaný prostor. Opakovaně uspořádávám svůj život, sleduji, co si s sebou nesu nehledě na místo, jaké zvyky a návyky, jaké předměty.
Nový byt přináší novou perspektivu – zatímco na Stránské skále jsem žila téměř v odloučení od vnějšího světa, v zahradním domku, kdy mi za sousedy byli holubi slétající se na pole v stříbrném hejnu a špačci dovádějící na vzdálených třešních, obilné pole a ovce, beze zvonku, bez přesné adresy; teď mám žít na sídlišti, blízko nebi v nejvyšším patře paneláku, kde z okna sleduji opeřená záda možná těch samých holubů a slyším překvapivě příjemný šum lidského štěbetání, smíchu i pláče.
Pole a zahradu nahradil oceán naruby: rozhlehlé nebe s tušením bělostných mraků, zatím zanesené časně jarní pošmourností a ranním oparem. Oknem se do pokoje po celý den vlévá přirozené světlo, tak nevšedně oproti zástinu staré meruňky. Na parapetu mám odložený dalekohled v koženém obalu, kamarádka pro mě schraňuje knihu o mracích, chci se ponořit do studia vesmíru během pozorování hvězd. Nový byt přináší novou perspektivu.
Z okna vidím i tu Stránskou skálu, skalnatý ostrov mezi továrnami a halami, vidím ta známá, tolikrát prochozená místa. V Líšni se mi otevírají lesy Moravského krasu, namísto ostrova bez možnosti úniku tu můžu odejít z domu a vrátit se až pozdě večer, aniž by mě cokoliv omezovalo. Můžu jít do Bílovic, do Maloměřic, do Ochozu, do Mariánského údolí, můžu jít hodiny a nevracet se, utíkat ze sídliště a od lidí. Můžu pozorovat a poznávat.
Žila jsem už úplně sama v bezútěšném Berlíně, žila jsem v pavlačovém domě ve Starém Brně a v domě s vysokými stropy a sedmi spolubydlícími, žila jsem v domku v Kamenné kolonii, který voněl jako chata z dětství a po kuchyni se promenádovali mravenci za medem, žila jsem v zahradním domku na Stránské, teď to bude opět něco docela jiného. Jsem zvědavá.
Co na srdci, to v prstech