Přijměte pozvání na 156 milionů let starou Stránskou skálu, nad kterou kdysi plavali žraloci, přisávaly se na ni ježovky a později po ní kráčeli lesní sloni, stepní nosorožci, bizoni, ztráceli tu zuby šavlozubí tygři i pravěcí lidé. Dnes se na její stěny lípají místo ježovek lezci a namísto nosorožců se po ní prochází stáda ovcí s jehňaty a lovci konikleců.
Stránská skála je jako ostrov uprostřed moře industriálních budov a polí. Zdánlivě malá, přitom prostorově rozvrstvená do tří pater a časově opředená mnoha historickými událostmi od pravěku až po současnost.
Ozvuky druhé světové války
První patro, to nejblíže moři, začíná u zastávky Stránská skála tramvaje č. 10. Vydáte-li se cestičkou mezi keři těsně nad asfaltovou cestou, narazíte na rozcestník, který vás svede k Medvědí jeskyni. Hádejte, po kom ji pojmenovali? Tam, kde kdysi spali medvědi, vznikl za druhé světové války kryt před nálety. Zbytky cihlové stěny, zamčená plechová vrata a slepá ramena tvoří zajímavé kulisy při malbě světlem. Síť chodeb je rozsáhlá, ale nedá se v ní ztratit.
Strmá cesta svahem vás zavede k dalšímu protileteckému krytu, který chrání protitlaková zeď. Když se na ní objevil hrozivě výrazný hákový kříž, o pár dní později ho někdo schoval pod nános barvy – že by tudy procházel uvědomělý čtenář Timothy Snydera?
Dravci na dohled spalovny
Když nesejdete z cesty a vystoupáte po skalách o něco výš, dostanete se na ochoz s výhledem na monumentální spalovnu, kam málokdo zavítá. Právě sem unikám před lidmi a před hlukem čtyřproudové silnice. Tu a tam sem zalétne dravec. Poznám to lehce – na skalnatém výčnělku připomínajícím obětní oltář po něm zůstává vyškubané peří jeho kořisti.
U ochozu ústí úzká stezka lemovaná lískami, kde si můžete na podzim nacpat kapsy oříšky. Ani tuto stezku nikdo nezná. Půjdete-li po ní, narazíte na březový hájek jako vystřižený z Mrazíka a na můj oblíbený rozkošatělý strom, který je vstupní branou do druhého patra Stránské skály.
Ten šum, to jsou vlny
Druhé patro je lemované skalami. Opřete-li se o ně, ztratíte horizont továren a skladů a na chviličku máte pocit, že tam za obzorem, pár kroků od vás, se dozajista rozkládá moře. Především na podzim dýchá seschlá žlutavá tráva Skotskem a šedivé nebe vrací vzpomínky na deštivou Anglii – a ten šum, to nejsou auta, to jsou vlny.
Jakmile se polehoučku, abyste ten sen neodplašili, přesunete blíž, narazíte leda tak na vlnu z ovce zachycenou na šípkových keřích. Smutek zažene novodobý pastýř, který jako vytržený z rumunských hor stojí na kopci a chytá signál, kolem noh pasoucí se stádo. Sbíráte nenápadně šípky na čaj a váháte, zda ho vyfotit, nebo ne.
Třešňové patro
Do třetího patra se dostanete všelijak, hlavně, když směřujete vzhůru. Můžete se také lehce dostat po stráni do prvního patra, na blátě po zadku, v zimě na saních. Třetí patro je třešňové. Najdete tu jak třešně plané, tak ty opravdové se šťavnatými sladkými plody.
Když půjdete podél plotu, dostanete se do tajné části Stránské skály, kterou málokdo zná (pravda, že po většinu roku ji zabírají ovce). Zde se dá lézt na stromy a poslouchat divoké štěbetání ptáků, kteří křičí to svoje: „Moje! Moje!” a „Zmiz, ty mizero!” Spatřila jsem tu i lišku. A má fenka vyplašila srnu se srnčetem. Spadlo ze skály a zlomilo si vaz. I ta má přítelkyně už umřela.
Někdo tu také odložil krásné vápencové kameny, které obrůstá mateřídouška, a můžete se tu vyhřívat na sluníčku. Kousek od nich leží pláň, na které na podzim rodiče s dětmi pouští draky a v zimě staví sněhuláky.
Pastva pro oči i pro ovce
A jste na konci, nebo snad na začátku? Jdete dolů, po stráni, kterou bohatě prorůstají květiny všech barev, jakmile jedna odkvete, už se na její místo derou tři další: šalvěj, chrpy, hvozdíky, vičence, kozince a modřence. Už z dálky cítíte sytou vůni šeříků a prsty se spěcháte dotknout podivných šupinatých, jakoby dračích, sukulentů. Derou se ze země poblíž dřevěného křížku neznámého milovaného.
A když se vám ještě nechce domů, zůstanete na místě a prostě jen jste. Jste tady a teď.
Co na srdci, to v prstech