Mário je můj partner, můj přítel. Náš vztah je štědrý a láskyplný. Jeden druhého téměř nikdy nenecháme usínat ve vzteku nebo smutku – spánek pak přichází pomalu, bolestivě, ráno není moudřejší večera –, naše dny končí objetím, polibkem, pohledem do očí a úsměvem. Stejně tak se vítáme při příchodu domů a loučíme se, když odcházíme.
Můžeme k sobě být absolutně otevření, s citem a láskou. Nic v sobě nemusíme dusit, nic před sebou nemusíme tajit, nic nás nemusí trápit, vždy si o tom můžeme promluvit. Nechává mě být sebou samotnou. Když potřebuji být sama, nechává mi prostor, ať jsou to hodiny, dny, týdny, klidně i měsíc, aniž bych mu o sobě musela dávat vědět. Jsem svobodná, o tom není pochyb. A když objevím cestu, kterou chci objevovat, ačkoli může být ohrožující pro náš vztah, Mário nechce, abych potlačila svoji zvědavost. Snaží se porozumět a vyslyšet mé potřeby, stejně jako já ty jeho.
Jsme vůči sobě soucitní. Děláme chyby, nebojíme se je přiznat, omluvit se. Cítím hluboké přijetí toho, kým jsem a kam směruji. Nejsem stejný člověk jako před pěti lety a Mário se nikdy k mým starým já nevrací. Nic mi zpětně nevyčítá. Po jeho boku jsem mohla rozvinout to nejlepší, co ve mně je, a cítím, jak vřele to druzí přijímají. Jsem sebevědomější a láskyplnější – vůči druhým i vůči sobě.
Mário je usedlejší typ a já víc do světa, potřebuji podněty. Nemáme moc společných zájmů. Máme společné hodnoty. Nejsme spřízněné duše, pokud něco takového existuje. Mário je vyrovnanější, klidnější, já se v sobě stále přu, jsem netrpělivá a teprve se učím doopravdy naslouchat. Naštěstí je Mário otevřený se rozvíjet, to k životu nezbytně potřebuji. Rozvíjíme se vzájemně. Víme o svých snech a hledáme cesty, jak do nich zahrnout i toho druhého. A daří se nám to.
Pokud bych chtěla žít do stovky, pak právě pro takový typ vztahu, který se nám spolu s Máriem daří budovat a na kterém nás nikdy neomrzí pracovat. Čas i energie se mnohonásobně vrací ve formě lásky a spokojenosti.
Co na srdci, to v prstech