Viděla jsem listy, které se od počátku derou na svět s hlasitým: „tady jsem!“. Dravost a útočnost odráží i jejich cílevědomé zašpičatění, než se pozvolna rozvinou do stran. Jiné listy, třeba lískové, se rodí drobné jako článek na malíčku, jemné a zdánlivě zranitelné. Kdeže je, směle přečkají první mrazíky a pomalu, ale rozhodně den za dnem dorůstají do plné velikosti.
Pak jsou tu listy, které se rodí přitisknuté jeden na druhého, schoulené jakoby bázlivé. Jakmile je slunce, sám strom nebo přírodní síla od sebe odtrhne, visí schlíplé, vyčerpané. Příští dny sbírají síly, až natáhnou se do polohy slunečníku a brzy dorostou do velikosti dlaně.
I ty, které se zdají zpočátku nesmělé, tvoří sílu ve své pospolitosti. To ony jsou součástí svěží záplavy zeleně, která zjara bere dech.
Co na srdci, to v prstech