Za loňský rok se mi vytváří ročenka těžko. Moc jsem nefotila. Nejvíc děti v lesní školce, kde pracuji. Spousta rozesmátých tváří v situacích, které popírají přírodní zákony a překračují hranice reálného světa vstříc magickému. Líbivé, ale o mně nevypovídají zhola nic, snad jen, že ráda pronásleduji děti s foťákem. Kdyby se jednalo o koncept jako u Dagmar Hochové (nejraději mám tuto fotku), která objížděla periferie Prahy a zachycovala na pozadí komunistické šedi radostné, leckdy pro dospělého dvojznačné dětské hry, to by byla jiná. Přesto je pár fotek letošního roku, které mám ráda.
Starší ročenky jsou na fotografie bohatší. Nejraději mám rok 2014, protože byl po psychické stránce nejtěžší, tudíž plný otázek, hledání a sebereflexe. Tehdy jsem to tak pochopitelně nevnímala. Stejně tak se můžete podívat na mé ostatní fotografie a z letoška na Putování po Transylvánii.
A na závěr přece jen jedna série: (nedokončené) Nechutnosti. Dá se to rozkliknout na celou obrazovku!
Co na srdci, to v prstech