Ester Dobiášová

Na ukázku vkládám vypracovaný projekt ke státnicím oboru Literatura a mezikulturní komunikace.

Teoretický úvod

Krátce k historii ekokritiky

Ekokritika neboli ekologická literární kritika nemá jako literární obor dlouhou historii a v českém akademickém prostředí není ještě ukotvená. Jedna z prvních českých literárně vědných prací, která se hlásí k ekokritice, je kniha Petra Kopeckého Robinson Jeffers a John Steinbeck. Vzdálení i blízcí z roku 2012. Počátky ekokritiky však nalezneme už v 60. letech 20. století, a to ve Spojených státech. O institucionalizované podobě disciplíny se dá hovořit až se vznikem Asociace pro studium literatury a životního prostředí (The Association for the Study of Literature and Environment, ASLE) na počátku devadesátých let. V roce 1993 začala asociace vydávat vlastní časopis, který dodnes určuje směr i témata ekokritického bádání.[1]

Ekokritika prošla během svého vývoje dvěma vlnami. V první vlně se ekokritici zaměřovali pouze na přírodní prostředí a kladli důraz na politickou a morální orientaci. Zaměřovali se především na nebeletristické, environmentálně orientované texty amerických autorů, ve kterých hodnotili například vliv kultury na přírodu a zvrácení jejího negativního vlivu pomocí politických opatření.[2] Mezi základní texty americké literární ekokritiky patří například Walden (1854) Henryho Davida Thoreaua a bouřlivé diskuze o potřebě kultivace ekologického vědomí vyvolala kniha Rachel Carsonové Tiché jaro (Silent Spring, 1962), čímž sehrála důležitou roli ve vývoji ekokritického zkoumání.[3]

Druhou vlnu ekokritiky předznamenal Lawrence Buell v knize Budoucnost environmentální kritiky (The Future of Environmental Criticism) z roku 2005. Buell nabádá zaměřit pozornost nejen na čistou a nezkaženou přírodu, ale i na industriální prostředí, hledat zbytky přírody ve městech a zkoumat postoje ke skupinám stojícím na okraji společnosti na základě morální odpovědnosti a ekologické spravedlnosti.[4] Aby bylo možné najít způsob, jak spolu mohou příroda a kultura koexistovat, je podle Buella nutné začít přemýšlet o přírodě a kultuře jako o dvou vzájemně propojených oblastech.[5]

Ekokritici se mimoto začali zaměřovat na populárně vědecké články, televizi, film, výtvarná díla, architekturou nebo kulturní artefakty.[6]

Definice ekokritiky

Nejznámější a nejpoužívanější definici ekokritiky formulovala Cheryll Glotfeltyová, která ji obecně popisuje jako „studium vztahů mezi literaturou a fyzickým prostředím“[7]. Jednou ze základních premis ekokritiky totiž je, že „kultura a příroda se vzájemně ovlivňují. Vzhledem ke komplexitě a dynamičnosti tohoto vztahu se ekokritikové opírají o poznatky jak přírodních, tak i společenských věd. Ekokritika je tedy ze své podstaty interdisciplinární“[8].Zatímco ekologie se zabývá vztahy mezi organismy a jejich prostředím, ekokritika se zaměřuje na vztahy mezi lidskou kulturou (konkrétně jazykem a literaturou) a životním prostředím, k čemuž odkazuje Buellův přesnější pojem environmentální kritika.

Kopecký uvádí, že „dalším charakteristickým prvkem ekokritiky je soustavné přehodnocování antropocentrického vidění světa“ [9]. Harrington a Tallmadge přirovnávají ekokritiku ve svých metodologických základech k feminismu, kdy se jedná spíše než o konkrétní metodu o „přístup, úhel pohledu a způsob kritiky“[10]. Howarth tvrdí, že ekokritika se může časem zabývat souvislostmi mezi sociálními konstrukcemi, jako je rasa a etnický původ, a způsobem užívání i zneužívání půdy[11].

Možnosti interpretace

Vzhledem k tomu, že ekokritika zatím nemá jednotnou metodologii, každá ekokritická studie zaměřuje svou pozornost na trochu jiné aspekty literárního zkoumání. Jednotlivé texty spojuje spíše předmět výzkumu než sjednocený teoretický postup. Řada ekokritiků dává přednost studiu textů, které splňují čtyři kritéria navržené Buellem:

1. Mimolidské složky přírody nevytvářejí pouhý dějový rámec, ale jejich přítomnost naznačuje, že dějiny člověka jsou nedílnou součástí dějin přírody.
2. Zájem člověka není jediným legitimním zájmem.
3. Zodpovědné jednání člověka vůči přírodě je součástí etické orientace textu.
4. V textu je příroda alespoň implicitně pojímána spíše jako proces než konstanta.[12]

William Howarth v textu Some principles of ecocriticism rozlišuje především čtyři základní disciplíny, které se v ekokritických textech rozebírají: ekologii, etiku, jazyk a kritiku. Ekologie v jeho pojetí popisuje vztah mezi kulturou a přírodou. Aplikovaná filozofie etiky nabízí způsoby, jak lze zprostředkovat historické sociální konflikty. Způsob použití jazyka prokazuje, jak slova reprezentují lidský a mimolidský svět. A pomocí kritiky můžou podle Howartha ekokritici hodnotit kvalitu a integritu děl a dopomáhat jejich šíření.[13]

Obecně se v konkrétních dílech ekokritici zaobírají především vztahem mezi přírodou a kulturou. Soustředí se na fyzické prostředí, ve kterém se zápletka odehrává, jakým způsobem ovlivňuje život člověka a naopak, jak on ovlivňuje prostředí, ve kterém žije. Ekokritici se snaží zodpovědět otázky jako: Jak je příroda zobrazena v tomto díle? Jakou roli hraje fyzické prostředí v zápletce tohoto díla? Jsou hodnoty vyjádřeny v tomto díle v souladu s ekologickým cítěním?[14] Pozornost se také zaměřuje na vztah člověka a zvířat, životní způsob literárních postav a mnoho dalších témat. Vztahem mezi jedincem a přírodním prostředím se zabývá i environmentální etika. Ta pracuje s pojmy jako antropocentrismus, biocentrismus či ekocentrismus, které jsou taktéž předmětem ekokritického zkoumání.

Ekokritická analýza knihy Totem vlka

„V budoucnu nebudeme své největší boje svádět mezi zeměmi a národy, ale proti ničení životního prostředí. Přírodní katastrofy přinutí země ke spolupráci. Naplňuje mě hrůzou, když vidím, jak ekosystém, který existoval po tisíciletí, se během jediného desetiletí proměnil v prach. Moje kniha je lekcí světu.“[15] Ťiang Žung

Krátký úvod do děje

Čínský spisovatel a profesor politologie Ťiang Žung (vlastním jménem Lu Ťia-min) vypráví částečně autobiografický příběh z období Kulturní revoluce mezi lety 1966 až 1976. Do stepi Vnitřního Mongolska byly poslány

na převýchovu desítky čínských studentů. Jedním z nich je i hlavní protagonista Čchen Čen, který se tak dostává do společnosti mongolských pastevců dobytka. Je okouzlen jejich tradičním způsobem života, láskou ke svobodě, jejich vírou a znalostmi křehké ekologické rovnováhy stepi, které se sám postupně učí. Nejvíc jej přitahuje úcta, kterou mongolští lovci projevují vlkům, svým učitelům. Podle mongolských lovců jsou vlci dobrými válečníky a stratégy, navíc jsou nepostradatelní v udržování rovnováhy života a smrti stepního ekosystému. Čchen Čen nachází při studiu knih nespočet paralel mezi nomádskými kmeny a vlky, na základě čehož vysvětluje vítězství nomádů v mnoha historických bitvách. Aby dokázal ještě hlouběji porozumět vlkům i mongolské a čínské kultuře, rozhodne se chytit vlastní vlče a pozorovat ho, učit se od něj. Přestože mu pokus přinese pár zajímavých zjištění, vlče je pevně rozhodnuto raději zemřít než žít uvázané na řetězu.

Mezitím se musí nomádští pastýři vypořádat s  nároky Číňanů, kteří od nich vyžadují kvůli narůstající populaci stále více odvedených surovin. Pastýři proto otevírají novou pastvinu, kterou autor vykresluje víceméně jako ráj s labutím jezerem. Tento ráj s příchodem čínských zemědělců a vojáků zaniká. Vyhubí vlky a křehký ekosystém je zničen. Step se obrátí během let v neúrodnou poušť.

Ťiang Žung se v knize věnuje několika „citlivým a po současnou Čínu stále velmi důležitým tématům: diskuzi o čínském ,národním charakteru‘, vztahům mezi různými etnickými skupinami, především etnických Číňanů (Chanů) a národnostních menšin, a také prohlubující se ekologické krizi v zemi.“[16] My se budeme věnovat pouze poslednímu z nich, přestože se témata přirozeně prolínají.

Vztah kultury a přírody

Pro román Totem vlka je charakteristická práce s protiklady – autor proti sobě staví mongolské a čínské etnikum, pastevecký a zemědělský způsob života, vlka a člověka nebo tzv. „velký“ a „malý“ život. Protikladnost se projevuje i v přístupu jednotlivých kultur k přírodě.

Mongolští pastevci zastávají ekocentrický postoj – rodná step nemá sloužit individuálním zájmům člověka, důležitější je udržení fungujícího ekosystému jako celku. Pastevci chápou, že pro rozvoj veškerého, nejen lidského života, je podstatná biodiverzita neboli různorodost rostlin i živočichů obývajících step bez ohledu na to, zda jsou užiteční pro lidstvo. Mongolští pastevci rozumí přírodním zákonitostem a své vědomosti předávají z generace na generaci spolu s vírou v Tengriho, boha nebes, jehož poslem je vlk. Ochraňují slovy Čchen Čena „,velký život‘ – život stepi a přírody je cennější než lidský život. Zemědělské národy naproti tomu ochraňují ,malý život‘ – nejcennější pro ně je lidský život – jejich vlastní přežití,“[17] aniž by mysleli na budoucí generace a stav prostředí, který jim zanechávají. Jejich přístup není trvale udržitelný.

Chanští Číňané zastávají naopak ryze antropocentrický přístup k přírodě. Ta má člověku sloužit jako nástroj. Step vnímají pouze jako prostor k rozšíření zemědělské produkce, která by měla uživit narůstající počet obyvatel Číny. Popírají, že by svým počínáním mohli způsobit zánik tohoto ekosystému. Ťiang  Žung zde vystavuje kritice i čínskou vládu a propagandistická média: „Yang nechápal, proč v čínských novinách a v rozhlase neustále kritizují Chruščova, že zúrodňováním zpustošil původní step, vytvořil obrovskou novou poušť, a tím stepní národy přivedl do záhuby. Přitom v jejich vlastní zemi se děje to samé, o tom se ale vůbec nepíše.“[18] Právě Číňané svým příchodem na step a narůstajícími požadavky na nomády narušují dlouhověkou rovnováhu tohoto ekosystému.

Číňané věří, že jsou schopní zachovat přírodní rovnováhu sami svými zbraněmi a technologií, když vybíjí vlčí populaci. Vlky vnímají jako škůdce zabíjející ovce s jehňaty, koně i hříbata. Neberou v potaz, že jsou prospěšní nejen pro přírodu, ale i pro člověka, protože mimo jiné udržují stavy gazel, hrabošů, svišťů, myší a zajíců. Zmizí-li vlci, tito býložravci spásají trávu, a to je příčinou obratu stepi v poušť. Vlci navíc pojídají mršiny, bez nich by se těla rozkládala a zamořovala vzduch, půdu, šířil by se mor.

Příznačný je tento přístup v promluvě čínského vojáka: „Jak se můžete spoléhat na vlky, že vám vyženou gazely a zachrání pastvinu? To je zaostalé. Pastevci používají zastarale zbraně a zastaralý způsob lovu. My se s našimi auty a moderními zbraněmi nebojíme ani desetitisícové stáda gazel.“[19] I pro vybití vlků využívají rychlá autora, střelné zbraně a výbušniny, lékaři otravují ovce, kterými se následně otráví i vlci a podobně.

Mongolové také loví vlky, ale dávají si pozor, aby je nevyhubili a nenarušili vlčí populaci. „,Já lovím vlky,‘ odvětil stařec. ,Ale s mírou. Pokud bychom vlky vyhubili, step bez nich zahyne. A když nebude step, jak bychom přežili my a naše zvířata? Tohle Číňan nikdy nepochopí.‘“[20]

Vlci hrají v příběhu ještě jednu významnou roli ve vztahu ke kultuře – pro Čchen Čena jsou zdrojem studia a následného poznání předobrazů chování vítězných nomádských kmenů v průběhu válečných dějin a pochopení rozporů mezi dvěma rozdílnými civilizacemi, jako je mongolská a čínská.  Trefně poznamenává, kam směruje mentalita rolníků: „Kolik jen skvělých a úžasných zemědělských kultur minulosti dnes chodíme obdivovat jen do muzea.“[21]

Nicméně i přístup mnohých Mongolů ke stepi se příchodem Číňanů mění. Přizpůsobují se jejich diktátu a aktivně se podílejí na přeměně svého regionu v pastevecko-zemědělskou oblast. Věří, že zajistí lepší život pro sebe i své děti a budou moct žít ve větším blahobytu. Podílejí se na vyhubení vlků, ale také ti, kteří si uchovávají staré tradice a úctu k přírodě – například děd Bilig nebo Čchen Čen –, se proti devastaci stepi aktivně nestavějí.

Z ekokritického pohledu se jedna ze zásadních až symbolických scén odehrává mezi Čchen-Čenem a chovaným vlčetem. Student mu znemožní označkovat své území a navázat tím kontakt s ostatními vlky, a rozzuřené vlče ho proto pokouše. Zatímco pes by byl utracen, Čchen-Čen se rozhodne vlčeti místo toho odštípnout tesáky, aby se situace neopakovala. Tím rozhodne o jeho osudu, jak poznamenává Čchen-Čenův přítel Jang Kche: „Je to stejné jako ho zabít. Jakmile ho připravíš o jeho tesáky, připravíš ho o život ve stepi.“[22] Student doposud omlouval odchyt a chov divokého vlka za účelem porozumění vlčí, a tím i mongolské, povaze, které by mohlo vést k jejich harmoničtějšímu soužití. Nyní však místo, aby ho pustil na svobodu nebo zabil, činí ho na sobě závislým. V pozdější reflexi Čchenova činu se odkrývá i jeho egoistická představa výjimečného postavení mezi Mongoly i vlky: „S postupem času Čchen stále jasněji chápal závažné důsledky svého zbrklého rozhodnutí – nikdy nebude moct vrátit vlče stepi, nikdy nepojedena vlčetem hluboko do stepi pozdravit se s ním a s jeho smečkou. Čchen si tehdy sám při oné kruté operaci přeštípl nitky vedoucí k jeho romantickému snu a ke svobodě milovaného tvora.“[23] Jeho čin a motivace je o to fatálnější, že jeho počáteční motivací byl upřímný zájem o vlka jako divokého, svobodomyslného a rovnocenného tvora, zdroj poznání a učitele. Jako by autor chtěl naznačit, že ať už člověk přistupuje k přírodě s úctou nebo s kořistnickými sklony, v obou případech si ji nakonec bude chtít podmanit.

Užití jazyka

Úzké propojení přírody a člověka se promítá i do způsobu užití jazyka a obrazných pojmenování. Jeden z hlavních motivů knihy je porovnání Číňanů a Mongolů analogicky k ovcím a vlkům. „Ťiang Žung odsuzuje většinové chanské Číňany za jejich lenivou poslušnost a lhostejnost k ničení přírody. Chanové jsou,“ podle něj, „jako ovce, a proto budou vždy zaostávat za ostatními národy, pokud si, stejně jako Mongolové, neosvojí charakterové vlastnosti vlků: svobodu, nezávislost, soutěživost, vytrvalost a schopnost spolupracovat v týmu.“ [24] Za tuto provokativní antropologickou tezi o ovčím a vlčím charakteru člověka sklidil autor jak slávu, tak ostrou kritiku v médiích a mezi intelektuály. „Recenzenti nacházejí v knize sociální darwinismus, přesvědčení, že přežít mají jen nejsilnější, a také posedlost mocí, silou a vojenskou strategií,“[25] píše v doslovu knihy Čchien Jing z Harvardské univerzity.

Autor nezůstává jen u nomádů, v jeho pohledu kladné charakterové rysy přisuzuje i národům, které si v minulosti kočovné kmeny podmanily: „Lidé ze západu v sobě mají něco víc z divé zvěře než Číňani, keří jsou spíše jako domácí zvířata.“ [26]

Setkáme se i s uplatněním rétoriky komunistické ideologie, která má podtrhnout dlouholeté budování nenávisti Číňanů k vlkům, kterou na step přináší i mladí čínští studenti: „Vlci jsou skuteční třídní nepřátelé. Reakcionáři z celého světa jsou zuřiví vlci. Vlci jsou kruté bestie! Nejenže že vražděním stád koní, krav a ovcí ničí lidový majetek, oni se navíc zabíjejí i mezi sebou! Musíme zorganizovat kolektivní lov a proti všem vlkům zavést proletářskou diktaturu.“[27]

Samotné přírodě, především stepi, autor přiřazuje charakterové znaky, které jsou symbolicky ženské: země jako zdroj života je plodná a úrodná. Často se opakují epiteta „starobylá“, „pradávná“, „odvěká“, „posvátná“ nebo „prastará“ olonbulagská step. Petr Kopecký upozorňuje, že „četné přírodní národy dříve vnímaly zemi jako živoucí bytost s ženskými atributy. Byla pro ně doslova i obrazně plodným, životodárným organismem“[28]. Oproti jiným autorům Ťiang Žung neprojektuje stepi ženské vlastnosti, aby posléze poukázal na její podmanění nebo znásilnění.

Kritika

Román Totem vlka sklidil příznivé i negativní ohlasy. Kritika směruje především k porovnání dvou rozdílných etnik[29] pro přílišné zjednodušení a vyzdvihování síly a bojeschopnosti nad ostatní kvality, což odráží úryvek z knihy: „Ve světě kruté konkurence potřebuje národ v prvé řadě dravost a odvahu, pokud tenhle základ postrádá, pak je vzdělanost a kultura jen chabým pozlátkem. Když je národ slabý, pak se musí spoléhat na diplomatické svazky a stavět opevnění, aby se udržel u moci.“[30]

Po umělecké stránce chybí psychologická propracovanost postav, nešvarem je i zjednodušené dělení postav na „dobré“ a „zlé“, což je viditelné především na postavě Pao Šanchora, anebo časté opakování podobných myšlenek, pravděpodobně pro zesílení důrazu na jejich poselství.

Z pohledu environmentální kritiky nás může zarazit rozpor mezi opakovaným vyzdvihováním Mongolů jako silného, bojeschopného národa – avšak ve fikční realitě nejsou postavy schopny se postavit na ochranu své rodné stepi. Naopak nejváženější osobnost kmene prožívající víru i tradice předcházejících generací, děd Bilig, od kterého se Čchen Čen učí starým tradicím i porozumění přírodě, nalezne a otevře Číňanům novou, panensky čistou pastvinu, na které autor ukazuje nejrozsáhlejší a nejkrutější devastaci stepního ekosystému. Jediné, na co se děd Bilig vzmůže, je odstraňování nastražených pastí na vlky.

Závěr: etická orientace textu

V rámci environmentálního tématu je Totem vlka orientován proenvironmentálně. Autor se snaží prostřednictvím příběhu o zániku jedné z největších stepí na světě ukázat, žádá-li člověk od země víc, než mu může dát, narušuje harmonii a pevně daný řád. Dokládá, kam vede ryze antropocentrický až egoistický přístup k nakládání s půdou, neudržitelný a bezohledný nejen k přírodě, ale i následujícím generacím. Neodsuzuje lidstvo samotné, odsuzuje nadřazenost a neochvějnou nadvládu nad přírodou. Ukazuje se také, že zvyšující se počet obyvatel, zde Číny, není slučitelný s tím, že budou prospívat i jiné druhy, potažmo stepní ekosystém jako celek.

Klademe-li si otázku, proč došlo ve vztahu člověka a životního prostředí k selhání, zjistíme, že to, co čínským osadníkům chybí, je schopnost dohlédnout následky svého chování mimo okamžitý zisk. Ťiang Žung podrobně a opakovaně popisuje vzájemnou závislost jednotlivých složek ekosystému i jejich křehkost. Pokud se vlci chovají v očích Číňanů jako „bestie“, když zabijí z pomsty stádo hřebců, poukazuje autor slovy děda Biliga na příčinu tohoto chování – lidé jim vzali ulovenou kořist, gazely konzervované ve sněhu, a začali s vybíráním vlčích doupat, což vede vlčice k zoufalství a pomstě. Přitom kožešiny vlčat sloužily na okrasu, nikoli pro ochranu před zimou. Nomádové praktikují názor, podle kterého by měl být „sociálně a ekologicky zodpovědný život (…) založen na hluboké znalosti místa, které člověk obývá“[31].

Reakcí Pao Šanchora, Mongola, který projde nejradikálnější proměnou smýšlení, na vlčí zoufalství je ještě mohutnější lov vlků: „Musíme je rozhodně a neúprosně konečně vyhnat ze země. A musíme kritizovat a vymýtit všechny staré tradice, myšlení a zvyky, které se vlků zastávají, sympatizují s ním a dokonce je krmí našimi mrtvými těly…“[32]  Jeho panský dominantní postoj k přírodě je místy vystupňovaný natolik, že lze těžko porozumět jeho motivaci a psychologické vykreslení této postavy se stává prvoúčelovým a z uměleckého hlediska příliš plochým. Koneckonců jako u mnoha dalších postav této knihy.

Totem vlka nese některé příznačné prvky ideového postoje tzv. literárního environmentalismu – což je jedna z mnoha uměleckých forem, která „vyrůstá z přesvědčení, že nelze upřednostňovat hospodářský růst na úkor životního prostředí“[33]. Avšak autor nenabízí „hospodářsko-společenské organizace, které by minimalizovaly negativní působení lidské činnosti na přírodu“[34], kterou je tato idea také charakteristická, pouze poukazuje na rizika a negativní dopady systému, který se tímto směrem neorientuje a nové cesty nehledá. Takový systém končí apokalypticky katastrofou: kolapsem životního prostředí a zánikem tradičního, nomádského způsobu života, zánikem po staletí předávaných zkušeností, jak udržet rovnováhu mezi „velkým“ a na něm závislém „malým“ životem.

Poznámkový aparát

[1] KOPECKÝ, Petr. Robinson Jeffers a John Steinbeck: vzdálení i blízcí. Brno: Host, 2012, s. 12. ISBN 978-80-7294-898-7.

[2] BUELL, Lawrence. The future of environmental criticism: environmental crisis and literary imagination. 1st pub. Malden: Blackwell Publishing, 2005, s. 21. ISBN 1-4051-2475-X.

[3] KOPECKÝ, Petr. Robinson Jeffers a John Steinbeck: vzdálení i blízcí. Brno: Host, 2012, s. 12. ISBN 978-80-7294-898-7.

[4] BUELL, Lawrence. The future of environmental criticism: environmental crisis and literary imagination. 1st pub. Malden: Blackwell Publishing, 2005, s. 24. ISBN 1-4051-2475-X.

[5] Tamatéž, s. 67.

[6] GARRARD, Greg. Ecocriticism. New York: Routledge, 2004, s. 4. ISBN 0-415-19691-4.

[7] GLOTFELTYOVÁ, Cheryll a Harold FROMM (eds.). The ecocriticism reader: landmarks in literary ecology. Athens: University of Georgia Press, c1996, s. xviii. ISBN 0-8203-1781-0.

[8] KOPECKÝ, Petr. Robinson Jeffers a John Steinbeck: vzdálení i blízcí. Brno: Host, 2012, s. 13. ISBN 978-80-7294-898-7.

[9] Tamtéž, s. 15.

[10] TALLMADGE, John a Henry HARRINGTON (eds.). Reading under the sign of nature: new essays in ecocriticism. Salt Lake City: University of Utah Press, c2000, ix. ISBN 0-87480-648-8.

[11] GLOTFELTYOVÁ, Cheryll a Harold FROMM (eds.). The ecocriticism reader: landmarks in literary ecology. Athens: University of Georgia Press, c1996, s. 81. ISBN 0-8203-1781-0.

[12] Překlad in: KOPECKÝ, Petr. Robinson Jeffers a John Steinbeck: vzdálení i blízcí. Brno: Host, 2012, s. 14. ISBN 978-80-7294-898-7.

[13] HOWARTH, William. Some principles of ecocriticism. In: GLOTFELTYOVÁ, Cheryll a Harold FROMM (eds.). The ecocriticism reader: landmarks in literary ecology. Athens: University of Georgia Press, c1996, s. 71. ISBN 0-8203-1781-0.

[14] GLOTFELTYOVÁ, Cheryll a Harold FROMM (eds.). The ecocriticism reader: landmarks in literary ecology. Athens: University of Georgia Press, c1996, s. xiii–xix. ISBN 0-8203-1781-0.

[15] Žung, Ťiang. Totem vlka. V Praze: Rybka, 2010, s. 574. ISBN 978-80-87067-55-0.

[16] JING, Čchien. O nepřízni času. Totem vlka. V Praze: Rybka, 2010, s. 579. ISBN 978-80-87067-55-0.

[17] Žung, Ťiang. Totem vlka. V Praze: Rybka, 2010, s. 53. ISBN 978-80-87067-55-0.

[18] Tamtéž, s. 367.

[19] Tamtéž, s. 498.

[20] Tamtéž, s. 25.

[21] Tamtéž, s. 186.

[22] Žung, Ťiang. Totem vlka. V Praze: Rybka, 2010, s. 444. ISBN 978-80-87067-55-0.

[23] tamtéž, s. 483.

[24] KREILOVÁ, Elke. Je zázrak, že jsem naživu. Totem vlka. V Praze: Rybka, 2010, s. 573. ISBN 978-80-87067-55-0.

[25] JING, Čchien. O nepřízni času. Totem vlka. V Praze: Rybka, 2010, s. 580. ISBN 978-80-87067-55-0.

[26] Žung, Ťiang. Totem vlka. V Praze: Rybka, 2010, s. 185. ISBN 978-80-87067-55-0.

[27] Tamtéž, s. 111.

[28] KOPECKÝ, Petr. Robinson Jeffers a John Steinbeck: vzdálení i blízcí. Brno: Host, 2012, s. 110. ISBN 978-80-7294-898-7.

[29] Viz KREILOVÁ, Elke. Je zázrak, že jsem naživu. Totem vlka. V Praze: Rybka, 2010, s. 573. ISBN 978-80-87067-55-0.

[30] Žung, Ťiang. Totem vlka. V Praze: Rybka, 2010, s. 155. ISBN 978-80-87067-55-0.

[31] Tak označuje Petr Kopecký pojem „bioregionalismus“ viz KOPECKÝ, Petr. Robinson Jeffers a John Steinbeck: vzdálení i blízcí. Brno: Host, 2012, s. 65. ISBN 978-80-7294-898-7.

[32] Žung, Ťiang. Totem vlka. V Praze: Rybka, 2010, s. 111. ISBN 978-80-87067-55-0.

[33] KOPECKÝ, Petr. Robinson Jeffers a John Steinbeck: vzdálení i blízcí. Brno: Host, 2012, s. 83-84. ISBN 978-80-7294-898-7.

[34] Tamtéž, s. 84.