Ester Dobiášová

Petr Maděra vstoupil do oblasti pohádkové tvorby teprve nedávno. Zelené báje (2018) jsou jeho vůbec prvním krokem k dětskému čtenáři, pokud nepočítáme veršovaný atlas hub pro nejmenší Houbeles pictus (2008). Příběhy se od současné produkce odlišují výrazným akcentem na environmentální poselství, kdy vítězství dobra znamená nejen vítězství lásky nad nenávistí a pravdy nad lží, ale především nastolení či obnovení harmonického soužití civilizace a přírody, které bylo narušeno. Nesnaží se však autor ve čtenáři mladšího školního věku, na něž jsou pohádky cíleny, rozvíjet ekologické cítění na úkor umělecké kvality textů? Uvidíme.

Zelené báje jsou utvářeny pod vlivem klasické lidové pohádky. Přestože Maděra tradiční motivy a stylistické a jazykové prostředky lidové předlohy obohacuje svým environmentálním zaměřením, ideový základ je stejný. Tím máme na mysli, slovy Jaroslava Tomana, „filozofii lidového společenství, vyvěrající z jeho věkovité životní empirie, moudrosti, zdravé morálky, z harmonického soužití s přírodou, citlivého smyslu pro spravedlnost, pevné víry v konečné vítězství lásky nad nenávistí, pravdy nad lží a dobra nad zlem“ [1].

Stejně tak se Maděra přidržuje její tradiční kompoziční výstavby a ustálených žánrových principů: hlavní protagonisté Zelených bájí jsou spravedliví, poctiví, čestní, stateční, nezištní, obětaví a pravdomluvní. Na cestě ke šťastnému konci jim pomáhají antropomorfizovaná zvířata nebo kouzelné předměty a bytosti. Tito pomocníci odhalují čtenáři motivace hrdinových skutků, jeho vlastností a charakteru, na jehož vykreslení nebývá v pohádkách vždy prostor [2].

Petr Maděra však postavy oproti lidovým pohádkám nezakládá striktně na principu protikladnosti. Záporné činy protějšků kladných postav jsou v mnoha případech pochybením z neschopnosti dohlédnout následky těchto činů a neporozumění přírodnímu řádu (Moucha), jsou motivované ztrátou milované osoby a touhou ji nalézt (Král stromů) anebo zklamáním a nevírou v napravení člověka po předešlých zkušenostech (O duchu hory). Přestože pro lidové pohádky typické jednostranné vlastnosti, jakými jsou chamtivost, domýšlivost, ješitnost a lenivost, probleskují i Zelenými bájemi, některé postavy mají schopnost sebereflexe, v průběhu děje se vyvíjejí (například Duch hory).

Zdroj

Na autorově stylu je patrná v počátečních a koncových pasážích jednotlivých pohádek zprostředkovanost lidového vyprávění. „Jednomu lesníkovi a jeho ženě se narodil syn“ [3], začíná text Král stromů a končí nadčasově v duchu „žili šťastně až do smrti“: „A Povodeň? Ještě se prý jednou za čas objeví, ale celá zkrotlá a neškodná. Mívá prý jen jednu hlavu a ta hlava zurčivě zpívá bájný příběh o mládenci, který se stal stromem“[4]. Anebo ve Dvou kapkách čteme: „Kdysi dávno žily vedle sebe dvě kapky vody. Dotýkaly se něžně svými blankami, div nesplynuly v jednu, a velice se milovaly“ [5]. […] „Ten cár pak lidé hodili do ohně a kapky se společně vypařily a rozptýleny v dýmu stoupaly k nebi, aby se znovu staly součástí svého rodného oblaku. Od těch dob se už na zem vracejí neustále a jsou pokornou součástí zázračného koloběhu světa“[6]. Svatava Urbanová poznamenává, že právě v začátcích a koncích pohádek se vyskytují tak zvané „pohádkové formule, ustálená vyjádření, petrifikované obraty, jimiž je výrazně oddělen fantastický pohádkový svět od světa reálného“ [7].

Maděra se od klasické pohádky kromě plastičnosti některých postav odkloňuje narušováním časové a místní neurčitosti (Štědrý den v Sudetech) a zřetelnými odkazy na aktuální svět čtenáře. Někdy i za cenu narušení kontinuity vyprávění, ve kterém se některé fantastické prvky stávají spíše ozdobami příběhu, ale pevné opodstatnění v něm nemají (například v pohádce Rybí svatba slouží mluvící pstruh účelově k předání informace o nečisté vodě, stejně tak proměna Křehůvky na pstruha se jeví násilná). Z těchto důvodů bychom texty dle Tomanova dělení pohádek zařadili nikoli mezi folklorní pohádky, ale mezi autorské pohádky podle lidových látek nebo motivů [8].

Environmentální poselství, na kterých jsou jednotlivé pohádky postavené, přímo vyzývají, abychom se pokusili Zelené báje interpretovat za pomoci ekologické literární kritiky neboli ekokritiky. Ta označuje mezioborové odvětví literární kritiky, jež se podle Cheryll Glotfeltyové věnuje vztahu mezi literaturou a fyzickým prostředím, přičemž zdůrazňuje vzájemný vliv kultury a přírody[9]. Zakladatel ekokritiky Lawrence Buell [10] v knize The Environmental Imagination (1995) stanovil čtyři kritéria, která by měla splňovat díla vhodná pro ekokritické bádání:

1. Mimolidské složky přírody nevytvářejí pouhý dějový rámec, ale jejich přítomnost naznačuje, že dějiny člověka jsou nedílnou součástí dějin přírody.
2. Zájem člověka není jediným legitimním zájmem.
3. Zodpovědné jednání člověka vůči přírodě je součástí etické orientace textu.
4. V textu je příroda alespoň implicitně pojímána spíše jako proces než konstanta. [11]

Jako šité na míru Zeleným bájím, kterým se nyní budeme věnovat podrobněji. Při jejich rozboru si budeme klást v duchu ekokritiky otázky, nakolik se v jednotlivých příbězích vzájemně ovlivňuje kultura a příroda? Jsou hodnoty vyjádřené v díle v souladu s ekologickým cítěním? Jak autor přírodu zobrazuje?

V pohádce Král stromů sledujeme životní peripetie mladíka Kajetána, který má od kolébky vepsáno v osudu, že se jednoho dne promění ve strom. „Zapustit kořeny“, což běžně chápeme jako obrazné označení pro nalezení místa, kde by chtěl člověk vybudovat domov, nabývá v případě Kajetána nový rozměr. Přesto se i on snaží toto místo najít. Na své životní cestě potká krále stromů Kordáta, od kterého se dozví o zkáze ostrovního království, v němž nechal král ve snaze nalézt svoji dceru Rízu – mimochodem zamilovanou do Kordáta – vykácet všechny stromy. Obyvatele království jsou vyhnáni do hor povodněmi, protože kořeny stromů již nezpevňují břehy řek a lesy nevsakují dešťovou vodu, některým lidem shořela stavení, protože u nich již nestál strom, který by svedl blesky, dochází k erozi půdy, protože polím chybí závětří v podobě stromů, lidé již nenachází úkryt před deštěm ani před sluncem v jejich stínu, špatně se jim dýchá a nemají si z čeho postavit loď, aby z ostrova odpluli. A tak se na pozadí příběhu lásky mezi Rízou a Kordátem, kterým brání v jeho naplnění žárlivý otec, a Kajetána, který se snaží království zachránit, dozvídáme o důležité roli stromů v krajině.

Aluzi k aktuálnímu světu, ve kterém dochází k masivnímu odlesňování pralesů a neuváženému kácení stromů všude po světě, nacházíme snadno. Osud království nám také může připomínat osud obyvatel Velikonočního ostrova, kteří koncem 16. století taktéž vykáceli veškeré lesy. To mělo za následek erozi půdy, nedostatek materiálu na obydlí, vaření, pletení rybářských sítí, vyschly potoky a studánky, což dále vedlo k válce a hladomoru.

Podobný princip akce a reakce nese pohádka Moucha, v níž nechá kníže na prosbu své manželky vybít všechny mouchy a hmyz, čímž nezvratně naruší potravní řetězec. Bez hmyzu vymírají hmyzožraví ptáci, bez těch živoří a poté odlétají dravci, dochází k přemnožení hlodavců, kteří ničí zásoby obilí a tím strádají i lidé. Důsledky knížecího rozhodnutí mu odhaluje pastevec, který má příležitost přírodu pozorovat každý den a rozumí jejím zákonitostem. Přestože knížeti pomůže, upozorňuje, že přírodě je potřeba dát čas, aby se zregenerovala: „Bude ale trvat několik let, než nastane v tvé zemi opět rovnováha mezi mouchami, hlodavci a hmyzožravci a dravými ptáky, jež tu byla od nepaměti a kterou jsi svým neuváženým příkazem porušil“ [12].

Odkaz k aktuálnímu světu čtenáře nacházíme opět jak v environmentálním poselství, tak v méně známé historické události. V rámci Kampaně proti čtyřem škůdcům v letech
1958–1962 se pokusila komunistická strana Číny vyhubit všechny mouchy, krysy, komáry a vrabce, aby předcházela epidemiím. V případě vrabců se jí to podařilo, avšak tím přišla o hlavního predátora hmyzu, který se přemnožil a bohatě hodoval na čínské úrodě. „Výsledkem byl hladomor, při němž zahynuly miliony lidí, a nakonec pokusy o dovoz vrabců z tehdejšího SSSR“ [13].

V příběhu O duchu hory se prvně setkáváme kromě tradičních pohádkových znaků také s mytizací, ke které odkazuje i samotný titul Zelené báje neboli mýty. Avšak ostatní pohádky nepojednávají o vzniku světa nebo historii bohů, což je pro mýty charakteristické, i když na ně navazují v širším pojetí, kdy je mýtus podle Urbanové „definován více filozoficky než literárně, představuje univerzální způsob bytí, vyprávění událostí s hlubším smyslem, zaznamenává lidské zkušenosti do modelových, archetypálních příběhů“ [14]. Vzhledem k soudružnosti s ostatními pohádkami bychom text řadili spíše pod typ kouzelné pohádky, jež je podle Tomana spjata „s mytologickými představami našich předků o tajemných a nevysvětlitelných silách ovlivňujících přírodní a společenské procesy a jevy“ [15], přestože se jedná o kompromis.

Podobně jako Orfeus se musí Mikuláš v pohádce O duchu hory vydat do podzemí, aby získal zpět svoji milovanou Ludmilu, dceru personifikovaného Ducha hory neboli Ducha místa. Podzemní palác střeží obluda Muskulžar, kterou porazí pouze probodnutí ledovým mečem. Autor vyjadřuje touto scénou také lidovou představu o přírodních jevech: „Muskulžar hromově zachroptěl a vymrštěnou paží roztříštil jílec a vyčnívající část čepele na drobný ledový prach. Ten pak vylétl skalním komínem na zemský povrch, poprášil pole a s nimi králičí srst, pokryl střechy domů i černé a plavé vlasy žen. Na zemi nastala zima“ [16]. Strážce se později probudí a nabaluje na sebe lávu, dokud nevznikne nová hora. Tu původní zničil těžkými stroji Mikulášův otec, obchodník, aby mohl ve městě vystavět dlážděné cesty, bohatým lidem postavit větší domy, zbudovat tržnici a zbytek kamení prodat. Až jeho syn v lidech probudí lásku k hoře skrze své výtvarné zpodobení, které v nich vyvolá vzpomínky a pocity, jež k hoře dříve chovali, ale které zapomněli. Jsou to taktéž obyvatelé města, kdo obchodníkovi zakáže nově vzniklou horu opět zničit. Od té doby ji v rámci šťastného konce chrání a ctí.

Opět narážíme na princip zjevný i v předchozích případech: na jedné straně může jednotlivec z chamtivosti, ale i dobré vůle narušit rovnováhu mezi civilizací a přírodou, která vede ke katastrofálním důsledkům (král, který dal rozkaz pokácet všechny stromy, kníže, který dal rozkaz vybít mouchy, obchodník, který rozboural horu), ale na druhé straně je to právě jednotlivec, který se může aktivně zasadit o změnu přístupu okolí k ochraně přírody, živé i neživé, přestože nakonec je pro udržení harmonického stavu důležitý zájem většiny.

Atypicky v tomto složení působí poslední pohádka Štědrý večer v Sudetech. Čím se odlišuje? Oproti ostatním textům je místně i časově určitá a místo environmentálního posiluje poselství sociální. Tematizuje dopady vysidlování Němců na atmosféru života v pohraničí a podobu tamější krajiny. Na Štědrý den prochází krajinou hraničník, duch faráře, který zavítá v úvodu pohádky i do chalupy tří bratrů. Dá jim hádanku, ten, kdo ji uhádne, se smí vydat pro poklad. Nejchytřejší z nich Metoděj navíc získá na cestu kouzelný předmět, mariášku, která ho v případě nebezpečí zachrání. Mladík poklad nenalezne, zato pomůže zakletému dřevorubci, před utonutím v bažině ho zachrání srnka a s bratry se zúčastní mše duchů v kostele, který je dávno zbořený. I díky setkání s hraničníkem se rozhodnou kostel opravit, protože se říká, „že teprve až bude kostel opraven a s ním i mnohé samoty kolem, až budou náhrobky vráceny na své místo, zplanělé sady omlazeny novými štěpy, zaniklá horská pole i louky a kamenné zídky kolem nich obnoveny, až boží muka a kapličky u zarostlých lesních cest budou znovu vysvěceny, staré křivdy na obou stranách budou smazány, kletba nad zdejším krajem pomine a všem, kdož se tehdy provinili, bude odpuštěno. Teprve pak sem farářův duch přestane docházet a živí tu budou přebývat s mrtvými v míru a pokoji“ [17].

Maděra se zde taktéž zamýšlí nad rolí spisovatele ve společnosti. Vyzdvihuje roli příběhů a básníků, kteří podle něj patří mezi nejpotřebnější z nepotřebných, příběhy mají moc zachránit svět. Proto se Metoděj rozhodne napsat příběh o událostech ve svém kraji, aby všichni budoucí „pochopili ze světa víc než jen to zjevné“[18], čímž autor – básník, prozaik, ale také pedagog a krajinný ekolog – odkazuje na své vlastní etické hodnoty a způsob, jímž se on sám snaží světu pomoci. Ideální funkce příběhů je podle autora dána: zachránit planetu Zemi. S nadsázkou. Ale jak je to s literárními funkcemi Zelených bájí?

Na pozadí boje dobra se zlem se o prvenství přou taktéž literární, umělecké cíle autora jako básníka s environmentálně výchovnými cíli autora jako ekologa a pedagoga. Výraznou funkcí pohádek je funkce výchovná a etická, jež se projevuje v environmentálním a etickém rozměru pohádek. Tato funkce dle Tomana fixuje a utváří ve vědomí dítěte „představy o hodnotách dobra, zla, pravdivosti a krásy a utváří v něm potřebné mravní cítění, myšlení a konání“ [19], k čemuž je žánr pohádky ideální (i když nám není jasné, jak se dá podle Tomana určit, že dítě na základě četby mravně myslí a koná). Na druhé straně hrozí, že autor sklouzne k didaktičnosti a samoúčelnosti textů.

To se naštěstí nestalo. Maděra nezapře, že je vedle ekologa také básník. Zatímco dříve plnily pohádky především výchovnou funkci, literární dílo získává podle Tomana „uměleckou svébytnost a nebývalou schopnost mnohostranně rozvíjet dětskou osobnost, ať už po stránce citové, rozumové, volní nebo charakterové“ [20] díky estetické funkci. Ta hraje významnou roli i v Zelených bájích. Šest pohádek, počítáme-li i Dvě kapky obsažené ve Štědrém dnu v Sudetech, jsou vyprávěny bohatým básnickým jazykem plným obrazných pojmenování. Základním umělecko-literárním prostředkem Maděrových textů je personifikace a metafora. [21] Třešničkou na dortu jsou doprovodné, i když zbytečně doslovné ilustrace Anety Opekarové.

Svoji funkci v Zelených bájích sehrávají i fantastické prvky, jež jsou s žánrem pohádky neoddělitelně spjaty a jsou důležitým prostředkem vyjádření myšlenky díla. Tereza Dědinová popisuje v knize Po divné krajině: charakteristika a vnitřní členění fantastické literatury (2015) tři druhy funkce fantastického prvku: zdání realističnosti, vyvolání pochybností a neostrou množinu postižení vnitřní souvislosti [22]. Do třetí kategorie spadají podle autorky díla vypovídající „příběhy jiných světů, bytostí i časů, a přece vypovídají­cích nepřímo – nikoli však čistě alegoricky – o člověku a jeho současnosti. Takové texty se často dotýkají zásadních etických a lidských otázek“ [23], dále je pro ně charakteristická „návaznost na mýtus a mytické vnímání světa na mnoha úrovních“ [24]. V rámci fantastické literatury se podle nás Zelené báje snaží právě o postihnutí vnitřní souvislosti fantaskního a aktuálního světa, což jsme si ukazovali při rozboru jednotlivých pohádek.

Zbývá poslední otázka: s čím se může nebo by se měl dětský čtenář v příbězích ztotožňovat? Protagonisté Zelených bájí oplývají nejen všemi vlastnostmi charakteristickými pro pohádkového hrdinu, navíc mají ekologické cítění, snaží se jednat eticky v souladu s přírodou a do její ochrany aktivně zapojit i ostatní. Žánr pohádky se k tomuto sdělení hodí: mimo jiné umožňuje přírodu nechat promlouvat samu za sebe prostředky personifikace, čímž čtenáře odpoutává od ryze antropocentrického pohledu na svět, přestože se od něj člověk včetně autora oprostit plně nikdy nedokáže – z prostého důvodu, že je člověk. Možná i proto se autor kromě pohádky O duchu hory neodvážil naplno odklonit od utilitaristického přístupu k přírodě. Hlavní protagonisté by toho snad byli schopni, ale ostatní, na jejichž bedrech ochrana přírody leží stejnou měrou, dle autora očividně ne.

Petr Maděra předává čtenářům důležité poselství: působení člověka má dalekosáhlý dopad nejen na přírodu, ale i na něj samotného. Interakce není jednostranná, příroda má sílu člověka viditelně ovlivňovat. Šťastný konec autor zpodobňuje nastolením rovnováhy mezi civilizací a přírodou, harmonií mezi jejich potřebami. Příroda je tu pro člověka, ale člověk je tu také pro přírodu.

Poznámkový aparát:

[1] TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Pedagogická fakulta v Českých Budějovicích, 1992, s. 64. ISBN 80-7040-055-2.
[2] Viz tamtéž, s. 65.
[3] MADĚRA, Petr. Zelené báje. Ilustrovala Aneta OPEKAROVÁ. Praha: Mazzel, 2018, s. 8. ISBN 978-80-270-4676-8.
[4] Tamtéž, s. 30.
[5] Tamtéž, s. 95.
[6] Tamtéž, s. 99.
[7] URBANOVÁ, Svatava. Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let XX. století: reflexe české tvorby a recepce. Olomouc: Votobia, 2004, s. 102. ISBN 80-7220-185-9.
[8] Viz tamtéž, s. 68.
[9] GARRARD, Greg. Ecocriticism. New York: Routledge, 2004, s. 3. ISBN 978-04-1519-692-5.
[10] Který mimochodem prosazoval obměnu pojmu na „environmentální“ literární kritiku, protože přesněji vyjadřuje zaměření kritiků i na další typy životního prostředí kromě přírody, například zastavěná nebo modifikovaná.
[11] Překlad KOPECKÝ, Petr. Robinson Jeffers a John Steinbeck: vzdálení i blízcí. Brno: Host, 2012, s. 14. ISBN 978-80-7294-898-7. Z: BUELL, Lawrence. The Environmental Imagination: Thoreau, Nature Writing, and the Formation of American Culture. Massachusetts: Belknap Press of Harvard University Press, 1995. ISBN 978-06-7425-862-4.
[12] MADĚRA, Petr. Zelené báje. Ilustrovala Aneta OPEKAROVÁ. Praha: Mazzel, 2018, s. 57. ISBN 978-80-270-4676-8.
[13] Tamtéž, s. 117. Doslov RNDr. Radka Mikuláška, DrSc.
[14] URBANOVÁ, Svatava. Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let XX. století: reflexe české tvorby a recepce. Olomouc: Votobia, 2004, s. 240. ISBN 80-7220-185-9.
[15] TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Pedagogická fakulta v Českých Budějovicích, 1992, s. 65. ISBN 80-7040-055-2.
[16] MADĚRA, Petr. Zelené báje. Ilustrovala Aneta OPEKAROVÁ. Praha: Mazzel, 2018, s. 75. ISBN 978-80-270-4676-8.
[17] Tamtéž, s. 112.
[18] Tamtéž.
[19] TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Pedagogická fakulta v Českých Budějovicích, 1992, s. 48. ISBN 80-7040-055-2.
[20] Tamtéž.
[21] Pěkným příkladem je pasáž z Krále stromů, ve které se do sebe princezna Ríza s králem stromů Kordátem zamilují. Ríza vleze dutinou lípy do Kordátova paláce. Prochází komnatami čím dál hlouběji do nitra paláce, až narazí na holou místnost se stolem uprostřed, na kterém leží okoralé srdce. „Rizka ho uchopila do svých horoucích dlaní a srdce se rozbušilo. Náhle se ten lipový palác celý rozechvěl a jakoby ze všech stran se ozval silný hlas: ,Vstoupila jsi do mého nitra, Rízo, už mnoho let tu nikdo nebyl.‘ Pak se ozvala hudba. ,Tanči, krásná panno! Zatímco budeš tančit, vstoupím zase já do tvého.‘“ (MADĚRA, Petr. Zelené báje. Ilustrovala Aneta OPEKAROVÁ. Praha: Mazzel, 2018, s. 21. ISBN 978-80-270-4676-8.)
[22] DĚDINOVÁ, Tereza. Po divné krajině: charakteristika a vnitřní členění fantastické literatury. Brno: Filozofická fakulta, Masarykova univerzita, 2015. Spisy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, s. 115-203. ISBN 978-80-210-7871-0. Dostupné také z: http://digilib.phil.muni.cz/handle/11222.digilib/134147
[23] Tamtéž, s. 173.
[24] Tamtéž.

Zdroje:

Primární

MADĚRA, Petr. Zelené báje. Ilustrovala Aneta OPEKAROVÁ. Praha: Mazzel, 2018. ISBN 978-80-270-4676-8.

Sekundární

BUELL, Lawrence. The Environmental Imagination: Thoreau, Nature Writing, and the Formation of American Culture. Massachusetts: Belknap Press of Harvard University Press, 1995. ISBN 978-06-7425-862-4.

DĚDINOVÁ, Tereza. Po divné krajině: charakteristika a vnitřní členění fantastické literatury. Brno: Filozofická fakulta, Masarykova univerzita, 2015. Spisy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. ISBN 978-80-210-7871-0. Dostupné také z: http://digilib.phil.muni.cz/handle/11222.digilib/134147

GARRARD, Greg. Ecocriticism. New York: Routledge, 2004, s. 3. ISBN 978-04-1519-692-5.

KOPECKÝ, Petr. Robinson Jeffers a John Steinbeck: vzdálení i blízcí. Brno: Host, 2012, s. 14. ISBN 978-80-7294-898-7

TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: Pedagogická fakulta v Českých Budějovicích, 1992. ISBN 80-7040-055-2.

URBANOVÁ, Svatava. Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let XX. století: reflexe české tvorby a recepce. Olomouc: Votobia, 2004. ISBN 80-7220-185-9.

(text vznikl jako esej do předmětu CJBC658 Fantastická literatura v mezioborovém zkoumání na Masarykově univerzitě v roce 2019)