#zitdostovky
Často se stěhuji. Někdy dobrovolně, někdy ne. V Kamenné kolonii jsem objevila radost z pozorování blízkého okolí a jeho proměn. Poprvé jsem žila v domě s divokou zahradou a mohla si zvykat na její rytmus. Po celý rok mě překvapovaly roztodivné rostliny v záhoncích podél schodů – mohutná rebarbora, hustá meduňka, voňavá máta, modřence, tulipány, a pak co chvíli rozkvétající květiny, jejichž jména neznám.
Když přišla Sunny, naše fenka, vydávala jsem se každý den do blízkého lesa, městského, ale také divokého. Objevovala jsem tajné cestičky, mechové sedačky, rozžvýkané kopyto, stromy s větvemi k sezení, šeříkové brány, výhledy na hradbu lesů podél čtyřproudové silnice. Opět jsem se sžívala s proměnami krajiny den po dni a těšila se z každého počasí a každého ročního období. Díky tomu jsem si k ní vytvořila bližší vztah než k jiné krajině. Bylo těžké se odstěhovat.
Teď bydlím opět poblíž čtyřproudové silnice, opět v domku se zahradou, poblíž skal. V soukromí s dalekým výhledem do všech stran. Opět prozkoumávám tajné zarostlé cestičky a těším se z pozorování krajiny den po dni na procházkách s fenkou. Učím se jména rostlin: modřence, koniklce, petrklíče, violky, jaterníky, plicníky, mateřídouška,… Máme tu strom s dračími šupinami, husté hradby šeříků, temné bezvýchodné jeskyně, desítky letních ohnišť, kameny obrostlé roztomilými mechy, ovce i s jehňaty a pastýřem, stromy samotáře a zlatý déšť.
Na podzim je tu step. A čekání na svěží jarní zeleň. Co přinese léto ještě nevím. Už se neobávám stěhování, mít možnost poznat více míst v proměnách roku mě naplňuje radostí. Podobně bych chtěla cestovat.
Co na srdci, to v prstech