Nakupování v supermarketu nebylo nikdy lehčí: téměř vše je v obalu, a tak si nemůžu koupit téměř nic (konkrétně v Lidlu). Odcházím se dvěma jablky v ruce a s pečivem v polopapírovém* pytlíku, který používám opakovaně. Pro mě je tato výzva spíš očistou od sladkostí.
Minimálně těch, které si koupím sama. Pozvání na veganský zákusek neodmítám, a když kamarád přivezl trubičky z Lidlu (takže v obalu), nenechala jsem je jen tak ležet na stole. Podobně dvojznačná je výzva při spotřebovávání potravin, které byly původně zabalené v plastovém obalu: třtinový cukr, který se neprodává v papírovém obalu ani na váhu (nahrazuji zatím medem ve skle); nebo pohankový Zajíc, který se dá nahradit jiným rostlinným mlékem v tetrapaku anebo si můžu vyrobit vlastní mléko, což je dost nepraktické, když vydrží krátkou chvíli a většinu dní v měsíci ho nepotřebuji. Ocet a olej používám také ze zásob z plastové lahve.
Přišel mi předplacený časopis Respekt, který je v plastovém obalu, kupovala jsem si skořici v plastovém pytlíku (a to jsem ráda, protože je jí velké množství, na váhu z Koření Sindibád na Pekařské, místo abych ji musela kupovat v nerecyklovatelném obalu v supermarketu po 50 g) a náhradní baterii do foťáku v plastové kapse. Podobně i kluzké olivové mýdlo je v tenoučkém plastovém obalu, dnes jsem si z něj dělala domácí gel na praní, čímž nakonec ušetřím větší množství plastu, pokud se na to budu dívat touto optikou. Pro mě vlastní gel znamená soběstačnost, praní bez chemie a ušetření peněz.
Dává mi smysl v rámci měsíční výzvy vytrvat a přehodnocovat, co je pro můj život nezbytné, hledat alternativy. A pokud je něco zabaleno v plastu, přitom by to stejně tak mohlo být zabaleno v papíru nebo bez obalu, tázat se těch, kteří produkt distribuují, proč oni nezmění svůj přístup.
*On je to pytlík zároveň poloplastový, ale to je trošku jako s tou sklenicí: je napůl plná, nebo napůl prázdná?
Co na srdci, to v prstech