Bezpochyby ji znáte. Je báječná. Je to Tajný život stromů od Petera Wohllebena (nakl. Kazda). Protože jsem psala recenzi i na Vaseliteratura, přikládám jen některé fascinující informace, které jsem si vypsala:
- stromy mezi sebou komunikují, posílají si informace skrz kořeny, na jejichž konci mají centrum inteligence (!), rozsáhlou síť hub a vonné výpary využívají ke komunikaci s hmyzem, který lákají například jako ochranu před škůdci, kteří je napadli a na kterých si jiný hmyz smlsne. Kořeny posílají živiny slabším nebo napadeným druhům (!), kterým pomáhají přežít. Co se týče komunikace kořeny, vědci naměřily u kořínků obilných klíčků zvuk o rozsahu 220 Hz, což by samo osobě nebylo ještě zajímavé, ale jiný klíček na tento zvuk reagoval.
- Stromy křičí bolestí. „Když se ve kmeni přeruší proudění vody od kořenů k listům, objeví se vibrace.“ (str. 46) Podobně jako vibruje hrtan člověka, když křičí.
- I před zdánlivou prostotu otázky existují stále jen teorie a probíhají výzkumy, jak se dostane voda z půdy do koruny k listům? „Mnoho otázek tudíž zůstává nezodpovězených. Možná jsme tím pádem chudší o možnou odpověď, avšak bohatší o další tajemství. Není to ale přinejmenším stejně nádherné?“ (str. 54)
- Mšice sají z listů čistý cukr. Mravenci jim ho sají ze zadečků. Poklepávají je tykadly, aby je přiměli se vyměšovat. Nikomu jinému nedovolují jim ublížit, hospodaří s nimi v korunách stromů a tím je ochraňují. Včely zase sbírají jejich sladké fekálie, které v úlu vyzvrátí a tvoří také s nimi lesní med.
- Listnaté lesy jsou mladší než jehličnaté. Jaký má smysl, že každý rok věnují tolik energie pučení nových listů a v zimě jejich shazování? Snižují tím totiž objem jak sebe, tak lesa. Neohrozí je tolik zimní vichřice nebo nálož těžkého sněhu a ledu. S listy navíc vylučují škodlivé a nežádoucí látky ze svého těla, taková podzimní detoxikace. Jehličnaté stromy také potřebují vyloučit škodlivé látky, ale jehličí pouze obměňují.
- Nejen ty, kteří žijí ve městech, může zaujmout kapitola Děti ulice – o stromech sázených na ulice nebo estetických nárocích na stromy v parku. V této fázi knihy je les naše nejlepší společnost a strom váš nejlepší přítel, kterého na potkání objímáte (tak, abyste nepoškodili kůru).
Procházka lesem bude navždy vzrušující! Jako by na mě kniha Petera Wohllhebena házela zelený stín, který má blahý vliv na moji duši.
Přečtěte si ukázku.
(Citace z: WOHLLEBEN, Peter. Tajný život stromů: co cítí a jak komunikují : objevování fascinujícího světa. Přeložil Magdalena HAVLOVÁ. Ráječko: Kazda, 2016. ISBN 978-80-905788-6-9.)
Plus si můžete přečíst mé další recenze na Wohllebenovy knihy:
Peter Wohlleben: Tajná síť přírody aneb Jak stromy vyrábějí mraky a žížaly regulují divoká prasata
(…)
Každá kapitola by bez nadsázky vyšla na další knihu. S druhou kapitolou, jejíž název Jak se z lososů stanou stromy zní jako vytržený z indiánských pověstí, však přichází první obavy. Nesnaží se nás Peter Wohlleben trošku násilně ohromit složitými přírodními souvislostmi, které už nebudeme jako laici schopni pobrat? Hned na úvod v kapitole o vlcích své čtenáře upozorňuje, že souvislosti v přírodě jsou komplikované, ale on rozhoduje o tom, do jakých detailů nebo naopak zjednodušení až zajde.
Peter Wohlleben: Les – návod k použití
(…)
Stejně jako v předchozích publikacích se Peter Wohlleben nevyhýbá problémům, kterým les a jeho obyvatelé musí čelit ze strany lidí, a zároveň se vypisuje ze své vlastní zkušenosti ze studentských let: „To, s čím jsem se setkal, se mým snům nepodobalo ani v nejmenším. Práce s těžkými stroji, které ničily lesní půdu, byla pouhou špičkou ledovce. Používání jedovatých kontaktních prostředků proti škůdcům, kácení těch nejstarších stromů (starých buků, které tolik miluju) – to vše se mi zdálo čím dál podivnější. Během studia mě učili, že jde výhradně o uchování zdraví lesů. Možná nad tím kroutíte hlavou, ale právě tohle dodnes věří tisíce studentů svým profesorům. Můj údiv nicméně přerostl v odpor a já nevěděl, jak mám s tímto postojem ještě několik dalších desetiletí pracovat.“ (str. 7) Naštěstí našel svoji vlastní cestu a může být inspirací dalším lesníkům i studentům, na které kniha také cílí.
Peter Wohlleben: Slyšíš, jak mluví stromy?
(…)
Na první prolistování zaujmou i samotné názvy kapitol: Jak stromy dýchají? Čemu se učí mladé stromky? Mají v lese internet? Co dělají stromy v noci? Umí stromy mluvit? A jak hovoří divoké kočky a jeleni? Má každé zvíře rodinu? Kdo se vejde do listu? Proč se nás tolik zvířat bojí? Jsou vlci nebezpeční? A další. Vidíme, že Peter Wohlleben pojal les komplexně od zvířat po rostliny.
Co na srdci, to v prstech