Ester Dobiášová

Další obohacující knihou byl Deník v dopisech Vincenta van Gogha. Editor Jan Halusek dal dohromady bez dat, pouze s měsíci, zápisky o malířově životě, práci a prožívání, vytvořené z dopisů, které téměř celý život posílal svému bratru Theovi. O Goghově životě už leccos vím z románu Žízeň po životě od Irvinga Stonea, který patří mezi mé nejoblíbenější romány vůbec. Přesto si čtenář nemůže být jistý, do jaké míry se jedná o fikci, přinejmenším z hlediska umělcova vnitřního prožívání. Dopisy nabízí přímý vhled, který dotváří přiložené skici a malby. Přesto se jedná pouze o výběr, těším se, až se někdy dostanu ke všem jeho dopisům, které byly také vydány.

Zaujalo mě

(citace z GOGH, Vincent van a Jan HULSKER. Deník v dopisech. V Praze: Labyrint, 2012. Karawana. ISBN 978-80-85935-48-6.)

Str. 12: „Ostatně každý Corotův kmen stromu je nakreslen a vymodelován s takovou pozorností a láskou, jako by šlo o figru.“

Str. 35: „Co jsem v očích většiny lidí – nula nebo podivín a samotář nebo otrava, někdo, kdo ve společnosti nemá žádné postavení nebo nebude mít, enfin, je něčím menším než ti nejposlednější. Dobře – za předpokladu, že je všechno opravdu přesně tak, pak bych svou prací rád ukázal, co vězí v srdci takového podivína, takového budižkničemu.“

46 „Podle mého soudu jsem mnohdy bohatý jako Krésus, ne penězi, ale (třebaže ne každý den) tím, že jsem našel svou práci, že mám něco, pro co žiju celým srdcem i duší a co dává mému životu jiskru a smysl. Mé rozpoložení je přirozeně střídavé, přesto si udržuji jistou vyrovnanost. Mám určitou víru v umění, určitou důvěru, že je to mocný proud, jenž člověka – i kdyby ho sám musel pohánět – žene k nějakému přístavu; rozhodně považuji za obrovské štěstí, když člověk najde svou práci, a nepočítám se k těm nešťastným.“

Str. 48: „Načrtl jsem si z okna starého zahradníka u pokroucené jabloně.„

Str. 138: „V každém člověku, který je zdravý a přirozený, vězí jako v obilném zrnku klíčivost. Přirozený život tedy znamená klíčení. A čím je klíčivost v zrnku obilí, tím je v nás láska.“

Str. 154: „Když jsem přestal s pitím, když jsem přestal tolik kouřit, když jsem zase začal myslet – místo snažit se nemyslet – můj Bože, jaká to byla melancholie, jaká stísněnost! Práce v této nádherné přírodě mě držela na nohou, ale i při ní mi po velké námaze síly vypověděly službu.“

Str. 237: „Když jsem se vrátil, hned jsem se zase dal do práce, ačkoli mi štětec skoro padal z ruky, moc dobře jsem věděl, co chci, od té chvíle jsem namaloval tři plátna. Jsou to nekonečně rozsáhlá obilná pole pod nebem pokrytým mračny, nestyděl jsem se vyjádřit tu nejhorší sklíčenost a osamělost.“

Díky těmto zápiskům jsem se opět naladila na vnímání přírody očima malíře (snažím se), všech barev pozdního podzimu s tolika odstíny hnědé, bílé břízky jako šediny ve vlasech, tu žlutá a temně zelená.