Ester Dobiášová

Esej k tématu Pomník zavražděných Židů v Berlíně

O Památníku zavražděných Židů se hovoří v Německu již od roku 1988, kdy přišel s návrhem jeho výstavby historik Eberhard Jäckel a žurnalistka Lea Rosh. V roce 1994 byla vyhlášená soutěž o podobu památníku, ve které o pět let debat později zvítězil návrh architekta Petera Eisenmana. Stavba začala v dubnu 2003 a dokončena byla o dva roky později, v květnu 2005. Památník stojí nedaleko Brandenburské brány a je tvořen 2711 betonovými stélami, které zabírají plochu 19 073 m². Už od samotného nápadu postavit tento památník se vedou debaty zahrnující několik problematik. Například proč je památník určen jen jedné skupině obětí? Proč je umístěný právě nedaleko Brandenburské brány na troskách Třetí říše? Jedná se „Denkmal“ nebo „Mahnmal“[1]? Nedaly se peníze vložené do tohoto památníku využít lepším způsobem, například na pomoc pozůstalým Židům a jejich rodinám? atd. Obšírně se těmito a dalšími otázkami zabývají Claus Leggewie a Erik Meyer v knize „Ein Ort, an den man gerne geht“.[2]

Mě především zajímá problematika podoby tohoto památníku. Jaké využívá Eisenman prostředky pro komunikaci s návštěvníkem, nepotlačil svým přístupem osobní rovinu výpovědi, není Památník zavražděným Židům více umělecké dílo bez historického sdělení než skutečný památník?

Nepřehlédnutelný kus historie

Památník zavražděných Židů nelze pro svoji velikost přehlédnout. Vidět ho můžou dokonce i pasažéři letadla jako jakousi skvrnu na německé tváři – po zjištění, o co se jedná, víme, že je to spíše skvrna v německé historii, o které však Němci diskutují a tímto památníkem se k ní vyjadřují a k ní „lákají“ v monumentálním měřítku. Kdo jednou spatří tento památník, musí mu být jasné, že se Němci snaží se svojí historií vypořádat s důstojností, neodrazovat od ní, neschovávat se před ní, naopak přitáhnout pozornost. Náklady ani prostorem nešetří. I proto je důležité zhodnotit, jakým způsobem tuto část své historie představují jak znalým její problematiky, tak neznalým. Zda byly uvolněný prostor a peníze smysluplně využity.

Jazyk pro komunikaci s návštěvníkem používá autor návrhu Peter Eisenman metaforický. Udává, že při výstavbě památníku vzpomínal na židovský hřbitov v Praze, ale také na vlnící se obilné pole. [3] Své sdělení formuje do uměleckého díla, pro vizuální vjem využívá abstrakce. Abstrakce se vyznačuje mnohovýznamovostí. Volnost výkladu a interpretace, prostor pro asociace a vlastní pocity. Není příliš pohodlné zobrazit holocaust abstraktně? Není abstrakce jen únikem a obranou před případnou kritikou, protože přece existuje volnost interpretace? Možná ne, ale i v tom případě by neměla vymizet osobní rovina, možnost ztotožnění se. A tu zde nacházíme těžko.

Památník, nebo jen umělecké dílo?

Jako umělecké dílo funguje památník relativně dobře. Je věrný abstrakci, nechává absolutní volnost interpretaci, nenarušuje ho žádný nápis, žádná upozornění, žádné slovní odkazy či figurální výjevy. Z fotografické dokumentace by se mohl zdát až nudný, sterilní, neestetický. Vyvolává emoce, a to jak negativní (strach, tíseň, ztracenost) kvůli úzkým uličkám, výšce stél a chladu, který z nich prýští, tak pozitivní díky hře na schovávanou, která se v ní dá hrát, a jedinečnosti stát se součástí něčeho tak velkého uprostřed Berlína. Že nejsou pozitivní emoce podružné a spíše projevem neúcty vyvrací tvrzení samotného autora památníku, který „snil o dětském smíchu na tomto místě. O památníku jako části všedního dne.“[4]

Funguje však jako památník? I ten má vyvolávat emoce, ale ve vztahu k něčemu, ne k člověku samotnému. Pokud se ptáme, jak na nás působí tento památník, mělo by to znamenat v překladu, jak na nás působí holocaust. Jak na nás působí smrt tisíců zavražděných Židů (ti, kteří dokázali holocaust přežít, tu nehrají hlavní roli), protože tak by měl památník fungovat v prvé řadě, jako vzpomínka. Zdá se však, že funguje víc jako umělecké dílo, protože se striktně drží daných pravidel být ryze abstraktní, i když se tím stává neosobní a bez jasného sdělení. Právě ono sdělení zde chybí, přestože se dá obhájit právě abstrakcí a volností interpretace.

Volnost interpretace jako výmluva

Představme si, že člověk vidí poprvé v šiku seřazené bloky a netuší, co by to mohlo nedaleko Brandenburské brány, v centru Berlína, stát. Je to nějaké umělecké dílo? Pokud neprojde po Cora-Berliner-Straße, nemusí narazit na výstavu památníku, a tak nenajde žádné vodítko, o co se jedná. Je ale zvědavý, a tak vstoupí dovnitř. Stély se zvyšují jako hrozba. Na první pohled není zřejmé, že by ty nejvyšší stély mohly mít 4,5 metru. S jejich narůstající výškou může člověk cítit i narůstající tíseň, nikdy se však nemůže ztratit. I ve středu památníku stále vidí na jeho druhou stranu, pomyslné světlo na konci cesty. Může slyšet smích dětí, které si mezi bloky hrají na schovávanou, a ten ho uklidní. Čím blíž je okraji, tím méně ho bloky utiskují, jsou nižší a nižší a on se může začít ptát, čím to prošel? Proč měl zažít tyto emoce? Kdyby věděl, že se jedná o památník zavražděných Židů, ptal by se snad, čí emoce to zažil.

© Ester Dobiášová

Kde ale ti Židé jsou, co na ně odkazuje?  Náhodný kolemjdoucí nemá jinou možnost kromě výstavy, jak zjistit, co bloky znamenají. A pokud není podstatné, aby minimálně tato informace byla jasná, plní památník vůbec svoji funkci? Sotva. Památník v tomto případě není schopný vyvolat vzpomínku, ztotožnění, předat informaci o historii Německa a o osudu Židů, ale ani zklamání a zmatek vyplývající z nejasnosti památníku, snad jen uměleckého díla nepochopitelně velkých rozměrů. Koho si připomíná, na koho pamatuje, o kom přemýšlí, když neví, čemu jsou ty bloky věnované? Zaobírá se tak jen sám sebou, vlastními pocity, těžko holocaustem. To však není jeho vina.

Náhodní kolemjdoucí, turisté bez průvodce, kteří nekoukají po modrých informačních rozcestnících – to je jedna skupina. Doufejme, že větší množství návštěvníků ví minimálně to, že se jedná o Památník zavražděných Židů. Do památníku vstupují s vědomím, že na ně bude emočně působit a také ví, proč zde stojí. Kvůli šířce uliček jsou stále sami, přestože často zahlédnou jiného návštěvníka, který jim během vteřiny zase zmizí z očí. Díky velikosti památníku mají mnoho času o něm přemýšlet. Cítí narůstající úzkost – tak takhle se cítili Židé? Obklopeni mocí větší než oni, chladným, nedotknutelným systémem, který je zde zobrazen pomocí stél? Pokud bychom se zaměřili na tuto interpretaci, připustili bychom, že se jedná více o „Mahnmal“ než „Denkmal“. Tedy že je památník určený pachatelům a návštěvník se ztotožňuje s oběťmi. Pokud by ale stély znázorňovaly chlad a moc systému, jakýsi byrokratický pořádek, nalinkovaný strohý monument, nesmazávaly by tak osobní vinu jednotlivců, nezamlčovaly by, že co se událo, způsobil člověk člověku? Zamlčovaly, poukazovaly by na jakési nadosobní vyšší zlo, vinu celku, kterou jednotlivci nemohli ovlivnit a ani nést.

Danými příklady možných přístupů laika jsem se snažila poukázat na problematiku volnosti interpretace tohoto památníku. Veškerá interpretace, veškeré možné výklady závisí na návštěvnících a lehce se může stát, že si odnesou zklamání a nepochopení nebo v nejhorším případě vůbec nic. Jako „Denkmal“ je věnován obětem. Svým abstraktním jazykem ale památník v osobní rovině nefunguje. Nic neodkazuje na lidi, to až výstava. Kolem návštěvníka je jen masa betonových bloků, v možném výkladu hrobů. Jako „Mahnmal“ potírá vinu jednotlivců a vyvolává negativní emoce, které se mohou zdát prvoplánové, přestože se pocity nedají zobecňovat. Nemůžeme rozhodovat o tom, jestli na někoho památník působí správně či ne, nikdo nemůže rozhodnout, co to správně vlastně znamená.

 Jak vybudovat osobnější rovinu?

Jak by ale mohl být Památník zavražděných Židů více osobní v případě, že by chtěl autor zachovat systém stél? Pokud by například byly bloky pokryté vyrytými jmény obětí, měl by člověk motivaci najít zde svého příbuzného, najít zde oběť své národnosti, získal by představu o obrovském množství zavražděných Židů a zároveň se ho to mohlo osobně dotýkat, protože jméno patří neoddělitelně k člověku, stejně jako on má své jméno. Jednalo by se o hmatatelnou vzpomínku, zatímco betonové stély by plnily svoji funkci působit ryze emočně. Podobným způsobem udržuje vzpomínku na české a moravské Židy zavražděné za nacismu pražská Pinkasova synagoga, která dříve sloužila jako veřejná synagoga, dnes spadá pod Židovské muzeum a slouží jako památník. Stěny této synagogy jsou ručně popsány 80 000 jmény zavražděných Židů.[5]

Pokud by se chtěl autor držet jen vizuální roviny sdělení, mohl by například některou stélu figurálně narušit otiskem těla – dlaně, trupu, obličeje atd., a tím ji opět přiblížit člověku a pomoct mu se s oběťmi ztotožnit. Neměl by pak návštěvník větší motivaci procházet památníkem vícekrát, zkoumat ho, objevovat a mít tak více času pro přemýšlení nejen o sobě, ale i o holocaustu? Pokud v celém prostoru není nic překvapivého, nemá smysl ho procházet celý a jeho velikost má jediné opodstatnění, a to působit monumentálně a být schopný pojmout větší masu lidí.

Na závěr

Památník zavražděných Židů slouží bezpochyby jako monumentální lákadlo nejen pro turisty, jako místo, které nemůže člověk minout a na které může narazit i docela náhodou. Může stejně tak vyzývat ke hře, jako vzbuzovat tísnivé pocity z lidské malosti, samoty, nadvlády systému, a to koneckonců už jen názvem „Památník zavražděných Židů“. Jsou to tedy především emoce, které vyvolává, avšak bez informační hodnoty a reflexe. Pokud člověk neví, co mají stély znázorňovat, těžko bude přemýšlet o holocaustu, vzpomínat na oběti, kterým je památník věnován. Člověk tak může prožít strach z neznámého, stejně jako Židé se ocitli v zajetí systému – a lidí tvořící tento systém, kterému nemuseli rozumět, v neestetickém tísnivém prostředí obklopeni mocí, které nemohli vzdorovat, ale to už se jedná jen o možnou interpretaci. Interpretaci, kterou památník omlouváme – popřípadě omlouváme sami sebe, že jsme mu možná neporozuměli. Je to však naše vina? Nikoli.

Památník nedává neznalému vodítko, co vidí a čím prochází, na koho má myslet. Abstrakce je sice typickým znakem dnešního uměleckého vyjadřování, poskytnout volnost myšlenek a vlastních asociací, stejně tak ale způsobit zmatenost a nejasnost. Památník vyvolává mnoho otázek, spíše však o člověku samotném než o zavražděných Židech, na které by měl odkazovat. Není to pak tedy holocaust, který v nás vzbuzuje pocity, ale předměty, bloky, jejich uspořádání. Mizí osobní rovina, možnost ztotožnit se s tuto dějinnou událostí a nechat ji na sebe působit, přemýšlet o ní v novém rozměru. Informace podává až výstava pod památníkem, která je ale v pondělí zavřená nebo v mnohých případech kvůli řadě turistů neláká. Bez ní památník sám o sobě nefunguje. Abstrakcí trpí, ale díky abstrakci se dá pohodlně omluvit.

Poznámky:

[1] V případě „Denkmal“ mluvíme o památníku určením pro oběti, na které – zjednodušeně řečeno – myslíme (něm. denken). „Mahnmal“ je poté památník „pro pachatele“, tedy abychom si pamatovali, co se stalo a co se už nikdy stát nesmí. „Denkmal“ se tedy vztahuje k obětem, „Mahnmal“ k pachatelům.

[2] LEGGEWIE, Claus a Erik MEYER. Ein Ort, an den man gerne geht: das Holocaust-Mahnmal und die deutsche Geschichtspolitik nach 1989. München: Hanser, 2005, 396, [1] p. ISBN 34-462-0586-1.

[3] Celý citát: „Eisenman erinnerte an den alten jüdischen Friedhof von Prag, aber auch an ein ,wogendes Getreidefeld‘. Diese Metapher hat sich weithin durchgesetzt, vielleicht auch wegen ihres optmistischen Klangs: Zwar ist ihr die Erinnerung an das Dahingemäht-Werden eingeschrieben, aber auch die an die Fruchtbarkeit des Korns, an das Wieder-Aufersetehen aus der Asche des Felds. Heroische antike Trümmerfelder scheinen in Eisenmans Denkmal auf, die Stelen wurden mit zerstörten Körpern einer untergegangenen Kultur verglichen, mit den endlosen Wogen der Wüste, des Meeres, der Wälder, den grenzenlosen Reihen von Kreuzen auf Kriegerfriedhöfen Flanderns.“ BERNAU, Nikolaus. Holocaust-Denkmal Berlin. Berlin: Stadtwandel Verlag, 2005. Die Neuen Architekturführer Nr. 70, s. 18-19

[4] Er „träumte von Kinderlachen an diesem Ort. Das Denkmal als Teil des Alltags.“ BERNAU, Nikolaus. Holocaust-Denkmal Berlin. Berlin: Stadtwandel Verlag, 2005. Die Neuen Architekturführer Nr. 70, s. 19

[5] Pinkasova synagoga. In: Židovské muzeum v Praze [online]. 2008 [cit. 2014-07-16]. Dostupné z: http://www.jewishmuseum.cz/cz/czpinkas.htm