Divadelní hra Largo Desolato je oproti Havlovým absurdním dramatům srozumitelná a poměrně jednoznačná. Autor klade otázky po lidské identitě, lásce a zodpovědnosti vůči společnosti. Odráží každodenní realitu intelektuála, který se v totalitním systému nevzdává svobodného myšlení a který se v případě hlavního hrdiny Dr. Leopolda Kopřivy stává dokonce vzorem pro „obyčejné“ lidi.
Pociťuje tím tlak nejen ze strany systému, ale i těch, kteří od něj v podobě Prvního a Druhého Ládi čekají, že vystoupí ze slov a činem učiní za nesnesitelným systémem tečku, že to on vyburcuje aktivní odpor. Tuší mnoho možností, co by se dalo ještě dělat, aniž by dokázali něco konkrétního navrhnout. „Směrů by bylo hned několik. Ale to vy víte přeci sám nejlíp!“ (s. 287)
Zároveň na něj vyvíjí nátlak i přátelé a jeho družka. Přítel Olbram mu staví zrcadlo: „Všichni prostě jako bychom od jisté doby ztráceli jistotu, že to všechno uneseš – že dostojíš nárokům, které jsou na tebe dík všemu, co jsi už vykonal, kladeny – že splníš všechna očekávání, která, nezlob se, právem vyvoláváš – že budeš zkrátka na úrovni svého poslání, totiž práv těm velkým závazkům k pravdě, ke světu a ke všem, pro něž jsi vzorem a nadějí, které jsi, nezlob se, sám sobě svým dílem dal – prostě se trochu začínám bát, jestli nás všechny nějak nezklameš,“ říká ve čtvrtém obraze (s. 299).
Leopold jeho slova papouškuje dál, snad aby zastřel nejistotu ze své vlastní vnitřní rozkolísanosti. Vzpomíná na bezstarostné bloudění po antikvariátech, kdy ho nikdo neznal, což je v přímém kontrastu k současné, tíživé situaci, kdy na něm leží břemeno zodpovědnosti nejen za svá slova a případné činy, ale i za svoji vlastní identitu. Své přidává i Leopoldova přítelkyně Lucy: „Jsi prostě zablokovaný – cenzuruješ se – bojíš se oddat jakémukoliv citu nebo prožitku – pořád se kontroluješ, sleduješ, pozoruješ – moc na ty věci myslíš, takže se z toho stává nakonec místo radosti povinnost.“ (s. 304) Koncentrace tlaku ze všech stran a ode všech se vystupňuje v okamžiku, kdy se na scéně na konci Pátého obrazu otevírají jedny dveře za druhými, ze kterých na něj volá jedna postava po druhé výčitky, jako by reflektovaly zmatek v jeho mozku, kdy jedna myšlenka naráží na druhou.
Záznam z představení z roku 1991. V Divadle Na zábradlí ji v roce 1990 nastudoval režisér J. Grossman.
Trest, který Leopoldu Kopřivovi ze strany režimu hrozí, není pouze neznámé „tam“, místo, o kterém hrdina nejspíš slyšel, nebo na něm dokonce už byl, a kam se ho chystají odvléct i nyní. Snad ještě horší trest za jeho názory a eseje je neustálá nejistota, kdy si pro něj přijdou. Bezejmenní „oni“ mohou přijít v jakýkoli den a jakoukoli hodinu. Hrdina je odkázán k čekání ve svém bytě, kdy leží na pohovce s očima upřenýma na dveře nebo s okem přilepeným ke špehýrce ve dveřích, ve stavu zhroucení z každého kroku na chodbě a z každého zazvonění zvonku. Jen první dva obrazy jsou věnované právě atmosféře nejistého čekání. Jeho družka Zuzana je vůči jeho nervozitě chladná, jeden večer odchází do kina a druhý večer míří na ples, mezitím ho peskuje za nešetrné zacházení s nádobím, čímž poukazuje, jak je nepraktický a podtrhuje stereotyp intelektuála.
Zároveň takový přístup k jeho ohrožení vyvolává představu, že situace trvá delší dobu, až se stala běžnou součástí jejich soužití. Zuzana je nejen chladná, ale i přísná. Odsuzuje Leopolda za to, že by couvl ze svých stanovisek a podvolil se režimu, když zjistí, že si vzal čas na rozmyšlení, zda se vzdá autorského práva na svoji poslední esej „Ontologie lidského bytí“. Vytýká mu: „Ty jsi se snad zbláznil! Co si chceš na tom, prosím tě, rozmýšlet? Tím jim přece jenom dáváš najevo, že tě nalomili – a o to víc budou teď na tebe tlačit! Bylo mi jasné hned, že ses nějak zapletl! Jsi bačkora – (…) Když se toho bojíš, neměl sis nic začínat –“ (s. 319)
První a Druhý chlapík ho navštíví s Prvním a Druhým mužem téhož večera, kdy šla Zuzana do kina, a odvlečou s sebou i jeho přítelkyni Lucy ve chvíli, kdy by nejspíš došlo k jejich rozchodu. Poté, co jí Kopřiva odpapouškoval slova přítele Olbrama, se totiž rozhořčí, že říká vždy jen to, co se mu hodí. „Nabažil ses mě, a teď se mě chceš nějak šikovně zbavit – a tak mi tu líčíš svou rozvrácenost, abych pochopila, že se od tebe nemůžu už ničeho nadít, a navíc tě přitom ještě litovala! Skutečnou tvář tvé rozvrácenosti neodhalují tvé řeči o ni! Odhaluje je jejich nepoctivý cíl! A já husa věřila, že v tobě můžu probudit lásku, že ti vrátím chuť do života, že ti pomůžu!“ (s. 307)
Její slova částečně potvrzuje postava Markéty, která přichází za doktorem Kopřivou, filozofem, svým vzorem, a která přebírá „štafetu“ po Lucy, když se odhodlá Leopolda zachránit svojí láskou, přičemž se opět odvolává na jeho esej: „Potřebujete lásku! Omamující – bláznivou – skutečnou lásku! Což jste sám nenapsal už ve Fenomenologii odpovědnosti, že kdo nemiluje, ten není? Jedině láska vám dá sílu snášet váš osud!“ (s. 339) Každý v jeho okolí si jednoduše myslí, že ví, kým by měl být, jak by se měl zachovat a co mu v jeho situaci pomůže.
Nabízí se tím otázka, jestli Leopoldovo závěrečné gesto, ve kterém se odmítá vzdát svého autorství a vybízí Prvního i Druhého chlapíka, aby ho odvedli, vyvolala jeho znovunabytá jistota a upevněné vnitřní přesvědčení o svém poslání, anebo podobně jako v předchozích scénách pouze přebral jistotu od jiné postavy, která nebyla jeho vlastní, podobně, jako když papouškoval Olbramova slova o sobě samotném. V této domněnce nás utvrzuje i Leopoldova závěrečná poklona publiku, jako by doufal, že všem vyhověl a oceňují jeho mistrovský výstup. První a Druhý chlapík ho nicméně nechávají dál se dusit v nejistotě, jako by věřili, že právě toto gesto předznamenává jeho totální zhroucení.
Situace, ve které se nachází Leopold Kopřiva, se přímo nabízí ke srovnání s osudem samotného Václava Havla. Václav Havel nárokům dostál. Je však tato hra odrazem toho, jaké úsilí ho to stálo a jaké pochybnosti o sobě samém ho po cestě provázely?
Citace z: HAVEL, Václav. Hry 2. Brno: Větrné mlýny, 2011. ISBN 9788074430374.
Co na srdci, to v prstech