Autobiografická kniha rakouského prozaika Arno Geigera mě zaujala tématem péče o otce s Alzheimerovou chorobou. Autor obrací po letech vlažného vztahu pozornost ke svému nemocnému otci, o kterého se stará střídavě s ostatními členy rodiny a školenými pečovatelkami. Snaží se interpretovat stále se opakující úzkostlivé stavy, kterými otec prochází, a porozumět nejen jeho osobnosti, ale v nemenší míře poznat i sám sebe. Jejich společné zážitky, rozhovory, otcovy postřehy a své myšlenky zaznamenává písemně a po osmi letech vydává knihu Starý král ve vyhnanství, přestože doufal, že ji vydá ještě za otcova života, aby kniha neevokovala jeho pomník a její konec nebyl koncem definitivním.
Autor dochází k několika, z mého pohledu, zásadním poznáním. Prvním z nich je, že Alzheimerova choroba nenarušila otcův charakter, ten je utvářen jeho zkušenostmi. Přestože Arno Geiger na vlastní kůži zažil situaci, při které se sám zalekl otce s maskou agresivního staříka, stávalo se to pouze v jeho výjimečně špatných dnech. Po přečtení mám v hlavě obraz starého muže sedícího na domovní zídce a mávajícího na projíždějící řidiče a procházející sousedy. Většinou byl milý, usměvavý děda, který tu a tam trousil až poetické a hlubokomyslné postřehy, které mu jeho syn, spisovatel, málem záviděl. Těmi autor spolu s útržky rozhovorů prokládá jednotlivé kapitoly, ve kterých se dočteme také o mužově minulosti. Autor však i přes láskyplný vztah k otci nezastírá, jak vyčerpávající je starost o nemocného člověka. Na jednu stranu tato starost posílila vazby v rodině, na druhou stranu jí syn musel věnovat svůj volný čas a právo na neplánovanou budoucnost s nadějí, že pro to bude mít porozumění i jeho přítelkyně.
Dalším zajímavým poznáním je autorova interpretace otcova nejčastějšího úzkostného stavu, který ho doháněl až do stavu paniky: touhy jít domů. A to přesto, že byl „doma“, tedy ve svém domě, který sám postavil a ve kterém žil většinu svého života. Po letech společného soužití dochází syn k zajímavému závěru: „Když řekl, že jde domů, nemířil ve skutečnosti tento úmysl proti místu, odkud chtěl pryč, nýbrž proti situaci, v níž se cítil cize a nešťastně. Nešlo tedy o místo, nýbrž o nemoc, a tuhle nemoc si bral všude s sebou, i do svého rodného domu. (…) Společně s nemocí si s sebou odnášel i ztrátu schopnosti cítit se bezpečně.“ (s. 48–49) Nemoc mu mimo to ztěžovala porozumění běžnému hovoru, rychle ztrácel nit a cítil se zmatený, nejistý, jako by ostatní mluvili cizí řečí. Zažíval pocit, který známe z dovolené v cizině – pak tedy nebyl doma a jediné, co chtěl, bylo domů jít. Domov pro něj neznamenal ani tak místo jako duševní stav, pocit bezpečí a jistoty.
Autor jde však ještě dál, za hranici otcova života, a to při výkladu Alzheimerovy choroby obecně: „Současně je alzheimer symbolem stavu naší společnosti. Vytratil se přehled, znalosti, které jsme měli, přestávají být srozumitelné, ustavičné novinky vyvolávají problémy s orientací a obavy z budoucnosti. Hovořit o Alzheimerově chorobě znamená mluvit o nemoci století. Náhodou se otcův život stal pro tento vývoj symptomatickým. Jeho život začal v čase, kdy existovaly četné pevné pilíře (rodina, náboženství, mocenské struktury, ideologie, role rozdílných pohlaví, vlast), a vyústil v chorobu v době, kdy už se západní společnost nacházela v sutinách těchto opor.“ (s. 50)
Arno Geiger se svým otcem. (zdroj)
Knihu Starý král ve vyhnanství vydalo nakladatelství Mladá fronta v roce 2011 v edici Moderní světová próza. Podle mé zkušenosti jsou knihy z této edice tematicky zajímavé, myšlenkově nenáročné a jsou přeloženy s lehkostí, díky které četba plyne bez jazykových zádrhelů. To potrvrzuje i kniha Arno Geigera.
Na závěr přidávám citát, který mě zaujal, ale ke kterému Arno Geiger nedoplnil autora: „Stále znovu vkládáme náš život do nějaké formy, stále znovu život tuto formu rozbíjí.“ (s. 57)
Co na srdci, to v prstech