Ester Dobiášová

V loňském roce jsem viděla 76 ještě neviděných snímků, z toho 12 dokumentů, 7 seriálů, 6 krátkometrážních snímků a jeden divadelní záznam (pro srovnání, knih jsem přečetla 185, z nichž byla spousta pro děti). Ráda bych vám některé z nich doporučila.

Funny Games (1997, Michael Haneke), csfd 78 %

Velmi, v-e-l-m-i znepokojivý film. Málokdy o filmu přemýšlím ještě týdny poté, ale o Funny Games (pův. německá verze) ano.

Hoši o ou kodomo (Children Who Chase Lost Voices, Makoto Šinkai, 2011) csfd 76 %

Jedna z těch vizuálně nádherných, obsahem trošku podivných a postavami nezvykle zajímavých japonských animovaných pohádek. Kromě fantastických postav mě zaujaly i do detailu vykreslené interiéry a přírodní scenérie. Japonské anime mě vždy potěší, východní tematika filmů je osvěžující. Pokud už jste zhltly všechny Mijazakiho filmy, možná hledáte další inspiraci. Letos jsem ještě viděla a můžu doporučit: Kumo no mukó, jakusoku no bašo (2004), Bjósoku 5 centimeter (2007) a Kimi no nawa. (2016) od stejného režiséra.

Komorná (pův. Agasshi, Chan-wook Park, 2016) csfd 78 %

Opět osvěžující východní uchopení tématu a stavby příběhu. Až do poslední chvíle jsem nevěděla, co se chronologicky přihodilo, což ústí v překvapivou pointu.

Byl jsem při tom (pův. Being There, Hal Ashby, 1979) csfd 85 %

Pro mě jedno z největších filmových zjevení nejen tohoto roku. Bravurní výkon Petera Sellerse.

Popis: Provokativní a komický snímek podle námětu spisovatele Jerzy Kosinski vypráví příběh zahradníka Chance, který je po celý svůj život uzavřený v domě ve Washingtonu DC. a svět zná jen z televize. Když se náhle ocitne ve skutečném světě, zaplete se do úzkého kruhu protřelých vládních poradců, kteří touží po „moudrosti mudrců.“

Až vyjde měsíc (pův. Moonrise Kingdom, Wes Anderson, 2012) csfd 73 %

Wes Anderson je jeden z mých nejoblíbenějších režisérů. Letos jsem viděla asi pět jeho snímků, převážně starších. Baví mě nejen jeho práce s obrazem (středové kompozice, typické barvy), ale i ta témata! Nezvyklá, zábavná, svěží.

Černá kočka, bílý kocour (pův. Crna mačka, beli mačor, Emir Kusturica, 1998) csfd 84 %

S Emirem Kusturicou jsem se setkala poprvé u snímku Život je zázrak (2004). Už tehdy mě pobavil svým humorem. Nejinak je tomu u Černé kočky, bílého kocoura. Letos jsem viděla ještě Underground (1995) a Arizona Dream (1993) s Johnny Deppem, všechny čtyři filmy můžu doporučit.

Slavíci v kleci (pův. Les Choristes, Christophe Barratier, 2004) csfd 83 %

Co dodat: krásný film. Hlavním hrdinou je pedagog, jehož přístup k problematičtějším chlapcům je inspirativní. Stále si pouštím skladbu „La Nuit„.

Už zase skáču přes kaluže (Karel Kachyňa, 1970) csfd 81 %

Po dlouhé době jsem viděla starší český film, na který jsem měla dlouho zálusk. Opět se mi moc líbí režisérova poetika.

Popis: Moravské městečko Tlumačov na přelomu století: Syn zaměstnance proslulého hřebčína sní o tom, že i on bude umět krotit ušlechtilé jezdecké koně. Ani po onemocnění obrnou není ochoten se své touhy vzdát. Působivá adaptace románu australského spisovatele Alana Marshala přenesla příběh do jiné doby a zcela jiného prostředí, ale zachovala jeho silné humanistické poslání…

Petr Pan (Disney, 1953) csfd 74 %

Knihu znám dávno, ale konečně jsem se podívala na filmovou adaptaci studia Disney. Na starší pohádky se dívám moc ráda, zdá se mi, že zachovávají více hodnoty lásky (dnes většinou zaměňované za zamilovanost, případně je posílen důraz na krásu), dobroty, laskavosti a odvahy.

Dokumenty

Sůl země (pův. Le sel de la Terre, Wim Wenders, Juliano Ribeiro Salgado, 2014) / csfd 86 %

Fotografické tvorby Sebastiãa Salgada si vážím a obdivuji ji. Ve svých cyklech zpracoval s obrovským osobním nasazením a vnitřní silou jedna z nejnáročnějších humanitních témat včetně genocidy ve Rwandě a hladomoru, až se na pokraji psychického zhroucení plný beznaděje obrací od člověka k planetě a několik let pracuje na díle Genesis. Právě tímto cyklem krás naší planety mě jakoby uhranul. Přestože jsem znala i další jeho cykly, tento dokument kvalitně shrnuje celý jeho život a chronologicky i jeho cykly fotografií s kontextem včetně projektu Instituto Terra, díky kterému s rodinou a dalšími lidmi navrátil na svůj nemalý pozemek deštný prales i s jeho faunou a stal se inspirací lidem po celém světě.

Foto © Sebastiãao Salgado

Zázračná planeta II (pův. Planet Earth II, 2016) csfd 98 %

Podobně jako Salgadovo fotografické dílo Genesis, se budu stále vracet k tomuto fascinujícímu dokumentárnímu seriálu, který je geniální nejen obsahem, ale i hudbou (Hans Zimmer, Jasha Klebe, Jacob Shea). Stejně jako Salgado i tvůrci dokumentu upřednostnili krásy planety Země před ekologickými dopady činnosti člověka.

Na sever od slunce (pův. Nordfor sola, Jørn Nyseth Ranum, Inge Wegge, 2012) csfd 88 %

Takový ekologicko-sportovní snímek dvou přátel, kteří se rozhodli strávit rok na zapomenutém koutu pláže, odkázaní sami na sebe. Staví si příbytek z naplavených kusů dřeva, žijí z toho, co jim dá moře – ale potraviny chodí nakupovat jednou za čas do města, surfují, a to i v zimě, lyžují, tu a tam sdílí svoje postřehy, sbírají odpadky, pro které si nakonec přiletí helikoptéra. Snímek na mě dost zapůsobil, především samotným rozhodnutím žít mimo civilizaci, a přitom s ní být neustále v kontaktu skrz odpadky, jak se rozvíjelo jejich přátelství a vztah k sobě samým.

Popis: Inge a Jørn nejsou běžní surfaři. Spojení s vodou a přírodou se rozhodli prožít si až na dřeň. Na devět měsíců se usadili na opuštěné pláži ostrova u břehů Norska daleko za polárním kruhem, kde našli nejen perfektní vlny, ale také spousty naplavených odpadků. Na pláži chtějí zůstat, dokud neposbírají alespoň tunu toho, co sem dennodenně přináší moře ze vzdálených míst. Svůj životní styl odpovědných surfařů dotahují k dokonalosti i tím, že se živí levným prošlým jídlem a jejich dodávka jezdí na přepálený olej. Fantastické záběry přírody, dobrodružného surfování za polární noci i „běžného“ pobývání na pláži spojuje čirá radost ze života mimo civilizaci. Hrdinové filmu si však zároveň musí zajistit základní podmínky k přežití.

Studené údolí (pův. Kaltes Tal, Florian Fischer, Johannes Krell, 2017)

Tento 12minutový krátkometrážní snímek byl promítán na festivalu Ekofilm 2017. Ohromil mě jak vizuálně, to především, tak obsahově. Jasné proč je ze samotného traileru.