#zitdostovky #strom
Jsem zamilovaná do stromů od koruny až po špičky kořenů. Ráda se dotýkám kůry, ráda ležím pod jejich korunami, ráda sleduji žilkování listů, kterými prosvítá slunce. Uchvacují mě dlouhověcí mohutní velikáni, ale fascinovaly mě i stařičké drobné borovice kleče na šumavských vrchovištích.
Leckdy mi je stromů líto. Například když procházím hospodářskými lesy: tenké smrky, pařezy, zvuk motorové pily. Šťastné pro mě není ani míjení neduživých městských stromů zapuštěných mezi dlaždicemi chodníku, „dětí ulice“, jak je nazývá Peter Wohlleben v knize Tajný život stromů. Samotáři z donucení. Bez nich by ale město bylo k nesnesení.
Velmi naivně, ale o to raději je utěšuji pohlazením a zpěvem. Obracím se na ně s vymyšlenou melodií a smotancem neznámých slov, aby rostly, bujely, kvetly, aby se jim dařilo a aby si nestýskaly. Aby se necítily tolik samy. V zimě aby je „hřála“ míza, aby byly trpěliví.
Samozřejmě je to větší útěcha pro mě, hledání propojení, má meditační mantra, odpoutání se od přemýšlení. I za to stromům děkuji.
Co na srdci, to v prstech