Nakonec a konečně jsem se dostala k Arthuru Schopenhauerovi. O spisovatelství a stylu je krátké, srozumitelné a čtivé pojednání o čtenářích a čtení, o spisovatelích a psaní.
Z jeho myšlenek si odnáším (přestože psal především o dílech filosofů než o beletrii):
- Věnovat čas, energii a myšlenky na čtení dobrých knih. Místo čtení nových knih. Hned jsem si vzpomněla na všechny ty čtenáře Dívky v ledu a Bábovek, předhánění se, kdo přečetl víc novinek jedním dechem.
- Omáčka, tedy spousta zbytečných slov a odboček a šmodrchanců, často znamená, že autor sám neví, co chce říct. Nemá to domyšlené. Nedokáže svoji myšlenku podat jasně a zřetelně, srozumitelně. Za to třeba Einsteinovo E = mc², jak prosté, že?
- Nechat si čas na zpracování myšlenek z knih, které jsem četla. Aby mě mohla kniha opravdu obohatit. Nečíst jednu knihu za druhou.
- Proto je také lepší číst dobré knihy minimálně dvakrát. Poprvé zjistím, k čemu autor celou dobu spěl, znám závěr, vyvrcholení děje a završení myšlenek. Podruhé už můžu knihu číst s vědomím závěru, můžu sledovat, jak a proč přikládal myšlenku k myšlence, zápletku k zápletce, lépe pochopím psychologii postav, jejich motivaci, rozhodování atd. A. S. nabádá k samostatnému myšlení.Viz citace:
51: Proto se stává, že člověk, který velmi mnoho a téměř celý den čte, a mezitím se zotavuje bezmyšlenkovitou zábavou, pozvolna ztrácí schopnost sám myslet.
str. 52: I duch přichází o svou pružnost trvalým tlakem cizích myšlenek. (…) čím více čteme, tím méně stop zanechává přečtené v duchu: z ducha se stává tabule, na níž je toho napsáno příliš mnoho přes sebe. (…) Navíc myšlenky na papíře nejsou ničím víc než stopou chodce v písku: jistě, vidíme cestu, kterou šel; ale abychom věděli, co na té cestě viděl, musíme se dívat vlastníma očima.
str. 56: Žádat po někom, aby vše, co kdy přečetl, také uchoval v paměti, by bylo stejné, jako kdybychom žádali, aby vše, co kdy snědl, nosil ještě v sobě. Z jednoho žil tělesně, z druhého duchovně, a tak se stal tím, čím je.
Co na srdci, to v prstech