Mám představu, ve které sedím ve větvích rozkošatělého dubu. Čtu si knihu. Nejspíš Medvídka Pú, Tobiáše Lolnesse, Alenku v říši divů nebo Kouzelný strom od Enid Blytonové. Slunce prosvětluje listoví, je teplý jarní den.
Nemyslím na nic zodpovědného a pracovního, užívám si tuto chvíli a tento strom. Dub stojí u domu, tuším verandu, ale stejně tak by mohl růst na louce. Samorost, král. Pak bych mohla bosýma nohama seskočit do měkké trávy a nebála bych se, že mi popraskají žilky z tvrdého nárazu. Lehla bych si mezi kořeny a hleděla do koruny, snila.
Představy mám ráda, protože jsou voňavé a lákavé. Nejsou obaleny myšlenkami na minulost a budoucnost, nemám v nich povinnosti, přesezený zadek, neotravuje mě moucha, nemám alergii na pyl. A hlavně, v představě se předem nelekám, že se špatně zachytím a spadnu na záda, nesvírá se mi žaludek z výšky, nezaseknu se v půli pohybu neschopna šplhat nahoru ani dolů. V mé představě jednoduše na strom vůbec nelezu, pouze na něm pohodlně a bezpečně sedím.
Avšak – jednoho dubnového včerejška se mi poštěstilo usadit se na strom, aniž bych na něj lezla, a přesto to byl krásný pocit a větve mi byly oporou. Cestovala jsem s přáteli po Slovinsku, ten den jsem byla unavená, obloha i má nálada šedivá. Vylezla jsem na skálu s výhledem na bledské jezero, a tu ho spatřím. Nizoučký stařeček odolávající těžkým podmínkám, který ke mně ve výšce stehen natahuje útlou větev. Hebký mech láká k pohlazení, ale to mi nestačí. Mám podobnou radost a pocit jistoty, jako bych seděla na mohutné větvi vysněného rozkošatělého dubu. Ale i ten na mě snad někde čeká.
Co na srdci, to v prstech