Jen na chvíli se odrazit, odlepit nohy od země a projet nákupní uličkou rychlostí jeden metr za sekundu – drobnost, po které se křením jako děcko, a stejně tak se cítím provinile. Neviděl mě prodavač? Kdyby mě zastavil a řekl: „Slečno, tady nemůžet jezdit na nákupním vozíku!“, nevím, zda bych poslušně sklopila hlavu, nebo jezdila uličnicky o uličku vedle.
Mám ráda znovuobjevování dětských radostí. Tuhle jsem si přpomněla v Lidlu nedaleko Kotlářské, kde se dá na vozíku svézt šikmo dolů až ke vchodovým dveřím, ideálně otevřeným, jsou totiž ze skla.
Co na srdci, to v prstech