Ester Dobiášová

Všem hikerům a veganům se na vědomí dává, že jsem s troufalostí sobě vlastní sepsala pár rad a tipů do života na caminu, na španělské svatojakubské cestě. Spíte pod stanem, tarpem, v hamace nebo jen tak pod širákem? Chcete si na cestě vařit nebo se stravovat vegansky? Anebo vás prostě zajímá zkušenost jiného poutníka? Pak pro vás může mít tento ryze praktický článek smysl.

Abych svoji cestu zarámovala a nebyli jste zklamaní: kráčela jsem po svatojakubské stezce poprvé, poprvé také celý měsíc. Putovala jsem sama. Od 16. května do 16. června 2022, tedy mimo sezónu. V článku nebude příliš osobních informací, reflexí a vhledů, to chce ještě čas. Fotky jsou často z mobilu a často jen ilustrační, nečekejte proto prosím vizuální zážitek.

První část mé cesty vedla částečně po oficiální stezce Camino del Norte, z větší části po dálkové trase E9 z Irunu do Bilbaa podél moře (viz mapa, 211 km). Nekonečno moře mě poutá několik let a já se rozhodla jeho volání vyslyšet. Upřímně zatím nevím, proč mě k sobě volalo.

Poté jsem se přemístila do hor na stezku Camino Primitivo, kterou mnozí označují za nejkrásnější ze všech svatojakubských cest. Vede horami a údolími z Ovieda až do Santiaga. Plánovala jsem kvůli počtu dnů určených k putování skončit v Lugu (viz mapa, 209 km) a odtam se svézt vlakem do Madridu. Naštěstí jsem měla čas se do Santiaga přemístit alespoň autobusem a také se poprvé podívat k oceánu, a tím se i rozloučit, v přístavním městě A Coruña.

Gear list anebo co s sebou na hiking

Můj batoh vážil bez vody a jídla 9 kilo. Běžně jsem tak nosila kolem 12 kilo, což je až příliš. Chtěla jsem spát venku a vařit si vlastní jídlo. Jako veganka jsem potřebovala mít dostatečně výživné potraviny s sebou, např. červenou čočku a müsli smíchané na míru nebo tablety B12. Kdybych putovala pouze po albergue, byla bych o pár kilo lehčí. Nyní vím zase o trošku víc, jak optimalizovat svůj gear list. Můžete se na něj podívat zde i se zpětným vyhodnocením jednotlivých položek. Z velké části vycházím z gear listu Viktorky. Pokud máte tipy, jak můj gear list usměrnit, sem s nimi.

Chůze

Chůze je pro mě něco velmi přirozeného, můj nejoblíbenější druh pohybu. Daří se mi zpřítomnit, zapojit všechny smysly a prostě jen být v opakujícím se rytmu kroků, které mě uzemňují, nepřemýšlet.

Nicméně kráčet čtyři týdny v členitém terénu, stále dokola nahoru a dolů, dá s těžším batohem zabrat. Brzy jsem zesílila a nepamatuji si, že bych se zadýchávala, ale to je určitě jen nějaké zkreslení. Kolena jsem si chránila bandážemi, abych zpevnila a podpořila klouby, nezbytné jsou i hůlky, které kromě zapojení horní části těla dodávají jistotu a stabilitu v náročnějším terénu, jako jsou časté kamenné stezky v lesích. Díky tomu mě nebolely ani nohy ani záda.

Prvních patnáct dnů jsem navíc měla jen jeden puchýř, a to na ruce – z hůlek. A když se objevil první na prstě u nohy, rychle jsem ho zažehnala náplastí a prakticky jsem vůbec netrpěla. Jsem si docela jistá, že za to vděčím svým lehkým, vzdušným a rychle schnoucím běžeckým botám Salomon OUTBOUND PRISM W a voděodolným ponožkám Bridgedale Storm Sock LW Ankle (není to reklama!).

Veganem ve Španělsku: jídlo a voda

Jako veganka jsem cestovala poprvé. Má první velká zkouška. Kdybych bývala byla stále jen vegetariánka, bylo by to mnohem snazší a má peněženka by byla mnohem lehčí (cukrárna je na každém rohu!). Jako v každé zemi je nezbytné vědět, jak se v místním jazyce řekne maso (corne), mléko (leche) a vejce (huevo). A že „sin“ je „bez“ a „con“ je „s“.

Abych měla jistotu, že se najím výživně, přivezla jsem si pro začátek směs müsli s oříšky, sušeným ovocem, čokoládou, semínky a proteinovým práškem (cca 800 g) v podlouhlé krabici podobné té od Mixit. V Santander jsem si sehnala v síti Eroski 500 g červené čočky, kterou jsem si vařila s rajčetem, česnekem a kari. Mohla jsem si také koupit menší množství čočky v bezobalovém obchodě, který jsem ve větším městě vždy našla. V Eroski měli také dobrý hummus, který jsem jedla s pečivem.

Bohužel jakmile jsem opustila Baskicko („This is no France nor Spain!“), změnily se i obchody a výběr. Po trase Camino Primitivo například nebylo možné sehnat červenou čočku (v té době už jsem ji ale odmítala stále dokola jíst), pouze ve specializované prodejně biopotravin (např. Organic v Oviedu, kde trasa začíná). Hummus byl podle mě nejlepší v síti obchodů s potravinami Alimerka, ale i na ten jsem zanevřela. V Galicii jsem žádný dobrý hummus nenašla.

Ve větším městě vždy najdete i obchod se zdravými potravinami, kde prodávají tempeh, seitan, tofu apod., ale podle mě jsou dost předražené, ve větší prodejně potravin bývají i lákavější nabídky, které znám i z ČR, jako veganské burgery, sójové kousky alá kuře, Violife pomazánky, rostlinná mléka a jogurty (prodávají pouze po čtyřech) atd. Na chuť vždy seženete kromě ovoce Lotus nebo Oreo, případně dia cookies.

Možná se ptáte, proč jsem si vařila stále červenou čočku? Protože je to rychlé. Prvních patnáct dní jsem spávala venku a neměla možnost vařit na plotýnce, takže jsem potřebovala šetřit bombu. Navíc je to dost pohodlné, červená čočka je vynikající, uvaříte ji do patnácti minut a je sytá. Byl to můj každodenní rituál – najít místo s krásným výhledem a dvě hodiny tam pobýt, uvařit si a trávit příjemně čas i jídlo. Navíc nemusíte nosit příliš mnoho surovin, stačí i jen čočka a sůl, já dodávala i zeleninový bujón. Pokud nejste takoví lenoši jako já nebo si můžete rozdělit nošení surovin, doporučuji se inspirovat třeba v knize Outdoorová kuchařka od Petry Pospěchové, kde najdete spoustu dobrých receptů na cesty.

Dokupovat si potřebné potraviny v obchodě samo o sobě není problém. Každý den (přinejhorším obden) procházíte menšími či většími městy, kde se dá leccos najít (na Camino Primitivo si musíte dávat pozor na siestu). V obchodech jsou i polotovary. Pokud spíte v albergue, můžete si uvařit s kamarády – to mluvím za trasu Camino Primitivo, protože na Camino del Norte jsem šla jen krátce a plotýnky v albergue nebyly, tedy ne tam, kde jsem spala já. Za mě je dobré mít strategii, jak jíst výživně, i když by byla nabídka potravin v obchodě malá.

S jídlem v restauracích příliš zkušenost nemám. Ve větších městech jsem vždy něco našla, ale snažila jsem se šetřit, obědy nejsou ty z nejlevnějších. Pomáhal mi web HappyCow, kam lidé přidávají tipy restaurací s veganskou, vegetariánskou i zeleninovou nabídkou. Existuje i stejnojmenná aplikace.

K vodě řeknu jen jediné: je na každém kroku. Ať už na oficiální camino trase, tak na dálkové trase narazíte vícekrát za den na veřejně dostupný zdroj pitné vody. Vždy u kostela, ale většinou i na jiných místech ve vesnici i ve městě nebo jen tak po cestě. Bohatě stačí si vzít litr a půl vody, klidně i méně, a doplňovat si ji. Já si dostupné zdroje ověřovala přes aplikaci mapy.cz, kterou používám nejraději. Zdroj vody má ikonku kohoutku s kapkami vody a nikdy se mi nestalo, že by tam voda ve skutečnosti nebyla, nebo zdroj vyschl jako u studánek v Česku. Jen berte v potaz, že mé pozorování proběhlo na přelomu května a června, kdy ještě nejsou taková vedra.

Rozpočet

Musím předeslat, že jsem hodně šetřivá a nerada utrácím za zbytné věci. Snaha utrácet co nejmíň peněz mě přešla až třetí týden, kdy jsem měla společnost a spala jsem po albergue, a navykla jsem si tak každý den něco platit. Prvních patnáct samotářských dnů jsem utrácela velmi málo, některé dny vůbec, na což měl vliv i fakt, že jsem ztratila kreditní kartu a měla jsem jen hotovost.

Kromě toho, že jsem šetřivá, si i pečlivě zapisuji výdaje. Vím tak přesně, za co jsem utratila kolik peněz, což mi pomáhá do budoucna optimalizovat rozpočet a mít realistickou představu, kolik taková cesta stojí. Do mých výdajů se můžete podívat sem. To už je souhrn bez jednotlivých položek. Je to jen pro hrubou představu, protože každý cestuje jinak, má jiné finanční možnosti (a není škudlil jako já) nebo nespí venku. Pokud ale plánujete cestovat podobně jako já, spát napůl venku, napůl uvnitř, vařit si a tak podobně, může vám to dávat orientačně smysl.

Tip: i ty nejlevnější albergue (5–10 euro) jsou většinou pěkné. Často najdete i albergue označeny symbolem D (donation), což znamená, že můžete dát tolik peněz, kolik chcete. Zároveň takové albergue bývají ty nejlepší, kde dostanete i večeři, snídani a cítíte se tam opravdu jako doma (na Camino Primitivo jsem si například zamilovala albergue Casa Mandala, kterou provozuje velmi sympatický slovensko-španělský pár s dětmi), takže darujete víc peněz.

Spaní venku a ubytování

Hledání přístřeší bylo na celé cestě to nejvíc frustrující, a není to jen má zkušenost. Spát pod tarpem není na těchto trasách tak jednoduché, jak jsem si myslela. Jednak je to zakázané, ale s tím si hlavu až tak nelámu, protože po sobě nechám jen slehlou trávu. Především mi chyběly rovné plochy (dvakrát jsem spala v mírném svahu, což není nic příjemného), lesy nebo pozemky bez krav, koňů, ovcí a koz, navíc pro mě jako ženu dál od civilizace, kde bych se mohla nerušeně skrýt. Týden přede mnou kráčeli mí dva kamarádi, kteří civilizaci neřešili, ale byli to muži a nebyli sami. I já ale časem získala dost kuráže až vzdoru jako pilgrim a spala jsem i na viditelnějších místech.

Zároveň jsem získala sebejistotu a vnitřní klid, protože jsem věděla, že vždy najdu nějaké místo na spaní. A rozhodla jsem se, že může nastat den, kdy budu muset kráčet i přes noc nebo odpočívat někde opřená o strom, a že minimálně jednu noc to zvládnu, a nemusím se tak stresovat, že nenajdu místo na spaní.

I proto jsem si po cestě zaznačovala všechna místa, kde by se dalo pohodlně a snad i bezpečně vyspat. Pokud se sami chystáte kráčet po dálkové trase kolem moře, anebo chcete zkusit spát venku, můžu vám poslat přesné GPS souřadnice těchto míst s komentářem. Občas jsem využila kryté kostely, kde jsem nemusela rozdělávat tarp.

U albergue je frustrace také přítomná. Pokud si nerezervujete místo předem (protože to například nechcete řešit nebo chcete kráčet tak dlouho, jak se vám bude chtít, a nevíte, kam doputujete), není jisté, že na vás zbude místo. Pokud máte volnější rozpočet, využijete jednoduše dražší variantu nebo soukromý pokoj, pokud nechcete utrácet moc peněz, potřebujete dorazit na místo v době otevření, což bývá mezi 13 a 15 h. Jenže pak po cestě i nevědomky trošku spěcháte, máte v hlavě upomínku, že byste měli na místo dorazit v určitý čas, a nejistotu, zda budete mít kde spát, nebo budete muset dělat kompromisy.

To vím spíš ze zkušenosti druhých, ale i já občas pociťovala tlak, hlavně když byl rozdíl v ceně mezi albergue a jiným typem ubytování příliš velký. Nejpříjemněji jsem se cítila, když jsem měla ubytování rezervované, což bylo pouze v případě, že jsem putovala s někým, kdo to vyřídil. Pak jsem se mohla loudat dle libosti a dělat dlouhé přestávky, což mám ráda. Někdy se mi podařilo zachovat si vyrovnanost ve smyslu „uvidíme“, navíc jsem vždy mohla spát venku. Mám kamaráda, který se s úzkostí vracel vlakem o pár kilometrů zpět z Deby a utratil za ubytování 50 euro, protože levnější široko daleko nebylo. Putoval v srpnu, je možné, že v sezóně je nezbytné si albergue rezervovat.

Zde bych ráda doporučila dobrou aplikaci právě pro hledání albergue podél všech tras včetně dalších vychytávek, jako je převýšení apod.: Camino Ninja App. A často aktualizovanou stránku Gronze, kde najdete u každého albergue i počet postelí, otvírací dobu, cenu, adresu, telefon, e-mail, fotku atd.

Hygiena

Pokud spíte v alberge, nemáte co řešit. Pokud se rozhodnete spát venku, i zde existuje pár možností, jak se udržovat jako ze škatulky. Moře je v květnu ledové, ale na každé pláži najdete veřejné sprchy. Tu a tam najdete i odlehlejší zdroje vody nebo WC, kde jsem si občas namočila ručník a pořádně se celá otřela.

Pamatuji si na den, kdy jsem se celá zpocená doplahočila k zaniklému kostelu a objevila tam zdroj vody. Kolkolem byl jen jeden dům, a to pod svahem. Ta úleva, že se můžu nerušeně celá pořádně omýt, vyprat si prádlo a uvařit dobrý oběd (to mi ještě čočka chutnala). Obecně při spaní venku doceníte nejvíc trošku jiné věci, než když spíte pod střechou.

Nabíjení mobilu

Podle gear listu vidíte, že s sebou nosím powerbanku. Není to nezbytné. Pokud během dne chodíváte do kavárny nebo restaurace, můžete si mobil nabít tam. Pokud spíte jen v albergue a chodíte po oficiální značené trase, tak nemáte co řešit. Moje nejoblíbenější místo pro nabíjení byla knihovna, protože jsem si mohla po dlouhé době i číst a viděla jsem místní čtenáře a čtenářky.

Značení tras

Po celé trase oficiálního camina vás provedou typické žluté šipky, mušle na domech i na zemi nebo symbol camina. Můžu mluvit pouze za Camino Primitivo, kde bylo značení spolehlivé, především v Galicii.

I dálková trasa je skvěle značená, kromě pár odlehlejších úseků blíž Santander. Značku tvoří bílo-červené proužky podobné českému značení, a navíc je na každé možné odbočce křížek, aby bylo jasné, že tudy cesta nevede! Kolikrát já si řekla: „Jé, křížek“.

Přeprava po Španělsku

Pokud se potřebujete převézt, najdete různé typy dopravců podle regionu. Mně se osvědčilo najít spoje přes google mapy (v plánovači tras), Omio nebo Rome2rio. Dobrá spojení má ALSA, ale lístek je vždy reálně dražší, než vidíte při hledání. Levnější varianta je koupit s lístek na stanici. Vlaky najdete přes Renfe.

Rituály

V průběhu putování jsem si především při samotářské první půlce vytvořila řadu rituálů, kterými jsem začínala i končila své dny a dodávala jim příjemný řád. Nebyly to rituály v pravém slova smyslu, spíš řada kroků, které jsem mohla dělat bez přemýšlení.

Ráno jsem kolem šesté vstala, převlékla se do oblečení na hiking, vyčistila si zuby, zabalila si spacák, stáhla plachtu a vše podle váhy uspořádala do batohu. Našla jsem si pěkné místo na snídani a před začátkem putování jsem si zacvičila.

Po každém větším výstupu jsem si udělala přestávku na sušenku („cookies time“), a když jsem měla hlad na něco pořádnějšího, našla jsem si vyhlídkové místo a uvařila si oběd.

Večer jsem si převlékla ponožky (symbol, že chůze ten den skončila), napsala si deník, navečeřela se, vyčistila zuby a před setměním si rozdělala tarp. Pokud jsem spala u kostela, čekala jsem do tmy, a pak jsem si rozdělala karimatku, spacák a šup na kutě.

Společnost druhých

Potkávání, sbližování, rozcházení, samota, ale ne osamění, hluboké rozhovory i small talky. O lidech bych ráda napsala zvlášť, protože vztahy, jak plynule vznikají, prohlubují se a zanikají, pro mě byly velmi poutavé, a zároveň je to zkušenost osobní a ryze individuální. Snad jen jedna věc: na caminu můžete vždy kráčet sami a vždy můžete kráčet ve společnosti, můžete se ptát prakticky na cokoli a prakticky cokoli sdílet, můžete být zvědaví.

Máte pocit, že jsem něco vynechala? Rádi byste se zeptali na něco specifického? Klidně mi napište na e-mail esterdobiasova@gmail.com nebo sem do komentářů, třeba to pomůže i ostatním. Pro ženy cestovatelky existuje i FB skupina Camino del Norte Group for Women.