Vůči kamenům jsem nikdy nebyla pozorná. Geologie mi zněla jako něco ztěžklého a zastaralého. Kdybych napsala dávnověkého, byla bych blíž skutečnosti, ale to by kameny hned dostaly vzrušující nádech, což pro mě kdysi neměly.
Můj pohled k nim svedl až Jiříček. Měl jich plné myšlenky a plné kapsy, když se vracel domů z výletů. Jeho máma je pak nenápadně vracela zpět do přírody, aby se pod jejich tíhou nepropadly poličky, možná i strop sousedů pod nimi.
Geologie mě pořád nezajímá, ale kameny jsou vzrušující. Především ty vyplavené mořem, poutníci. Úlomky hor, skal a hvězd, rozemílané vodou, větrem a časem na prach. Zdají se podobné, ale každý je jiný. Geologové v nich nejspíš umí číst, tam, kde já žasnu nad tvary, barvami a strukturou, oni vidí docela něco jiného. Třeba odkud pochází a jak jsou staré, mohou díky nim nahlížet do minulosti?
Moře jsem měla vždy ráda, ale teď se nemůžu dočkat i pobřeží. Každé má své jedinečné kamínky. Mají dvojí podobu, když jsou vlhké a když jsou suché. Když jsou celé a když jsou rozlomené. Některé mají vyhlazené plošky, ale jinak jsou hrubé. Některé mají tvar fazole, jiné jsou placaté jako lívanec. Taková kapesní vydání hor.
Co na srdci, to v prstech