🏕 Cestovat nalehko

Když jsem odjížděla s Dominikou na měsíc do Švédska, můj batoh mohl vážit víc jak 25 kilo. Byl tak těžký, že jsem si ho nezvládla sama nasadit. Na dně vyskládané jídlo na měsíc – balíčky červné čočky, bulguru, kuskusu, vegetariánské paštiky, tyčinky, však Švédsko je tak drahá země. K tomu kostka žlučového mýdla, Citadela od Exupéryho (!), protože na cestě je přeci tolik času filosofovat, půlka stanu pro tři a další „nezbytnosti“ včetně těžké zrcadlovky (té jediné nelituji). Dokonce jsem zvažovala nacpat do boční kapsy rýček (jasně, že ne plastový) na vykopání děr v lese, když půjdu na záchod, věděla jsem, co se sluší a patří, a nenapadlo mě se podívat na konec zápěstí.

Myslela jsem si, že to jednoduše k turistice patří. Sedmnáct dní chůze jsme pochopitelně protrpěly, a když se dalo, nechaly jsme batohy v infocentru. Po cestě jsem obětovala i mýdlo i knihu, do které jsem alespoň napsala věnování. To bylo před čtyřmi lety.

S lehkým batohem, s lehkou duší

Mezitím jsem se seznámila s hrami Míly Nevrlého, který si také prošel fází těžkého batohu, než se propracoval k minimu věcí a užívaní si volného kroku a prázdného břicha. Opět jsem propadla muminím příběhům a obraz Šňupálka s dekou, pánvičkou a harmonikou je mi vzorem. Kamarád mě seznámil s Viktorkou, která si nese na zádech pět kilo a foťák, a na svém blogu detailně rozepisuje svůj „gear list“ a sdílí praktické informace.

Když jsem se loni rozhodla jít opět putovat na měsíc do neznáma, tentokrát sama (tudíž by mi neměl kdo nasazovat batoh, haha), věděla jsem, že chci jít nalehko. Abych zjistila své hranice lehkosti na úkor komfortnosti, naplánovala jsem si předem pár kratších i delších výletů, během kterých jsem zjišťovala, co nejsem ochotná nést a čeho jsem ochotná se zbavit.

V Jizerských horách jsem zjistila, že 60l krosna mi sedí špatně na zádech, je obrovská a při chůzi nemůžu pořádně zaklonit hlavu. Navíc dává prostor představivosti a moje záda se opět prohýbala. Stejně tak stan pro jednoho byl sice mnohem lehčí než pro tři, ale přesto těžší, než bych chtěla. A ve spacáku mi byla zima na nohy i v létě, k tomu byl taky z těch těžších.

K mému štěstí se v kempu v Oldřichových hájích, kde jsem přebývala, schoval před deštěm i Jakub. Kluk, který dal výpověď a před pár dny vyrazil na rok do světa, inspirovaný Ladislavem Ziburou a Viktorkou. Sdílel se mnou první dojmy, které na mě také čekaly a ze kterých jsem měla obavy, jako spaní v lese, a co déšť, a co samota? Navíc si podle doporučení Viktorky koupil spacák a tarp/pončo. Mohla jsem se tak na vlastní oči ujistit, že tarp tohoto typu je pro mě příliš malý, a proto nekomfortní, zato spacák je tak lehoučký, malý a teplý, že se mi o něm bude i zdát.

Můj gear list

Abych to neprotahovala. Do Jeseníků, na Šumavu, na Máchovu stezku, a nakonec i na měsíční cestu a letošní přechod Krušných hor jsem jela už s menším batohem (33l Gregory Amber, ale vždy je dobré si vyzkoušet, co sedí právě na vaše tělo), lehoučkým péřovým spacákem (Cumulus Lite Line 300, já vím, to peří mě trápí!) a místo tarpu jsem si koupila ultralehkou plachtu nad hamaku (ale bez hamaky) od Jurka, která je sice dražší a nedá se zároveň použít jako pončo, ale vejdu se pod ní já i se všemi svými věcmi, pohodlně až roztahovačně. Dá se pověsit mezi stromy nebo jen za větev, kdy si čtvrtou stěnu můžete vytvořit třeba z ponča. Místo podložky si dávám pod karimatku izotermickou fólii, která je lehoučká, ochrání před vlhkosti a jedinou její nevýhodou je šustivost.

 

Na testovacích výletech jsem zjistila, že další těžkou položkou je oblečení a ešus. Místo ešusu jsem si proto půjčila lehoučký nerezový hrníček od spolubydlícího, protože už jsem se nemohla dál finančně ždímat. Pod něj vařič a bombu od Pinguin, která se mi osvědčila. Stejně tak jsem neměla peníze na koupi lehkého oblečení z merino vlny* (kromě ponožek a kalhotek), a tak jsem se rozhodla si moc oblečení nebrat.

*Až na přechod Krušných hor jsem si koupila dvě trička z merino vlny, jedno na spaní s dlouhým rukávem a jedno na cestu s krátkým. Pět dní vydrželo bez zápachu, krása. Stejně tak sportovní podprsenku z merino.

Oblečení

Osvědčila se mi kombinace menšestrákové sukně (neprofoukne, nestahuje mě v pase a nezasmrádne) a legín, které si natahuji, když je chladněji. K tomu jedno tričko na cestu a jedno tričko na spaní, které jsem si přepírala. Mikinu mám funkční z druhé ruky a bundu proti větru. Ponožky pouze troje merino, nezasmrádnou a jsou hebké. Stejně tak patero kalhotek, opět se dají přeprat. K tomu jsem si vyrobila barefoot boty (tak  za 100 Kč a hodinu ruční práce) s protiskluzovou podrážkou na turistiku. Není totiž nic lepšího, než se na konci dne přezout z uzavřených bot do těchto volných a lehoučkých sandálů. Dá se s nimi i pohodolně jít během dne, na noze drží pevně.

 

Hygiena aj.

Mimoto jsem si koupila ultralehké voděodolné vaky, na foťák (Sony A7 a objektiv 35 mm, také lehké) a spacák. Podle Viktorky i lehký zubní kartáček GUM Travel a zubní pastu Ajona, univerzální mýdlo Lifeventure All-Purpose Soap,  deodorant Purity Vision Deokrystal a funkční ručník. K tomu mám základní lékárničku a KPZku. Snažila jsem se nebrat zbytečné obaly, kterých se nedá později zbavit. Hřeben mám lehký, plastový.

Jídlo

Co se týče jídla, balím si vždy pár energetických tyčinek, vegetariánské paštiky, které se snažím sníst co nejdříve, do pevného sáčku (ideální například od toustů) dávku ovesných vloček (podle počtu dnů a možnosti si dokoupit další), červené čočky a kuskusu (na uvaření spotřebujete malé množství plynu a jsou syté), sušené datle, oříšky, semínka a švestky do kaše, ideální je mít i malou zásobu koření. Já si vždy do uzaviratelných sáčků nabalím kari, sůl a skořici. Láhve s vodou jsou tíživé vždy, na vodu v prášku jsem zatím nenarazila ;).

dsc_0247

PS: geniální je tu a tam popíjet Manu. Já i pár dalších lidí, překvapivě pouze žen, z ní máme bolesti žaludku, ale pokud vám z ní není zle, je to skvělá možnost, jak ulehčit zádům od jídla. Ne po celou dobu cesty, ale alespoň na delší treky.

Na závěr

Při letošním přechodu hor jsem šla lehkou chůzí. Moje kamarádka Jana měla batoh o váze 20 kg, až na nádraží v Kraslicích jsem se ho odvážila potěžkat. Přesto se dá stále co zlepšovat. Například jsem měla příliš těžkou bundu, protože jsme vařily větší porce, vzala jsem si jednu část ešusu, a pohorky se taky pronesou. I pončo by mohlo být lehčí, když je tolik potřeba. Víte, co to znamená? Že příště se mi půjde zase o něco lehčeji.

4 odpověďi na “🏕 Cestovat nalehko”

  1. Ušetřit jde hodně i do celkem extrémů typu stanovaní na ledovci nebo zimní hory: Péřový spacák (komfort do -15C, úspora skoro kilo), batoh (jde stáhnout i 2 kg), kvalitní stan do brutus podmínek (i tak šlo 1 kg dolů). Ešus jen JEDEN (mastnota se vypláchne kafem) a nerezový, vařič var2, bombu jen přiměřeně velkou, jen líce + zavírák (hravě další kilo). Spolehlivé oblečení, ale MINIMUM!

    Otázkou je jídlo, vegetariáni/vegani mají celkem po starostech. Masožravci jak kdo, někdo preferuje cukry a „lehkou“ stravu, mně osobně spíš vyhovuje maso a tuky + čokoláda :D

    To se mi líbí

    1. Kamarád má obavu, zda se na horách vystačit s tarpem, když ho může podebrat vítr a odnést, což stan jistí. Nemáte s tím zkušenost?

      To se mi líbí

      1. Osobně mám MSR Elixir 2 (stan), používali jsme i Jurek Atak, Hannah Vertigo, nějaký Husky a Coleman. V zásadě dokuď není fakt humus, tak to v létě dá i lehký stan, v pěkném počasí se dá klidně i tarp, pokud se nespí přímo na ledovci. Znám borce so spí na krátké útoky pod tarpem/pončem nebo dokonce přímo venku, někteří i na sněhu. Ale to jde tak na jednu dvě noci a s opravdu dobrým vybavením (dryloft spacák do mrazu a podobně).

        Tarp bych si rozhodně nebral na přímo na ledovec nebo sníh, protože sálající zima je fakt hodně znát. Po západu slunce jdete i v létě během hodiny na teploty okolo nuly. Pokud tarp, tak spíš na kratší akce a nějaký hodně k zemi a s pořádnou výztuhou/tyčkou aby se nesložil. Taky není na škodu vzít i ke stanu víc špagátků a všechno pevně kotvit a případně obskládat kameny. Na nějaké menší hory typu Nízké Tatry, Fatra, Jeseníky atd. bych se tarpu nebál, akorát je dobré se nerozložit zrovna někde na ráně na hřebeni.

        Problém nastává ve velkých horách, když je třeba několik dní fakt hnusně, pak je každý limit noclehu velmi znát a strávit 2-3 dny pod tarpem když okolo sněží a fičí bych vážně nechtěl.

        To se mi líbí

      2. Já jezdím se dvěma spínacími ponči už 30 let. Nevím, co je „na horách“, ale ve střední Evropě jsme s tím neměli problém (včetně vichřice na Ukrajině a v Rumunsku), akorát když je prašan, tak to moc dobré není a nafouká pod ponča. Vloni jsem si koupil SMD Gatewood Cape a ušel s tím pár tisíc km. To je jiná liga, ale zase není pro dva. Aktuálně přešívám ponča od Jurka na oboustranné druky, aby se mohla spojit do sebe.

        To se mi líbí

Co na srdci, to v prstech