Ester Dobiášová

Leskne se v ohybu světla: na kamenech, na skalách, mezi stvoly, na stromech, na cestě, na podzimních šípcích, na oknech, jako když rozsypeš po světě krystalický cukr. Takové bohatství, které patří všem, ale není nikoho. Večer usneš a ráno se probudíš do úplně jinak oděného světa, všechno září, blyští se a třpytí, i ten komín od spalovny, i ta auta dřímající před domy, i ten sáček uvíznutý ve větvích je jaksi krásnější. Nemáš jistotu, kdy ji spatříš, neplatí na ni žádné zaklínadlo, pořekadlo ani pranostika nebo přísloví. Nestačí počkat na svatou Voršilu, ani až dvanáctkrát odbije zvon na kostelní věži nebo měsíc vstoupí do úplňku. Máš jedinou jistotu: když teplota padne pod nulu, čeká na tebe venku mrazivá a vzácná nádhera.